.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     
Sen pro Sevik99 - obrázek

Sen pro Sevik99 - obrázek

Vrčení, chrčení, skřípot a vrzání provázelo přistání malého papírku na desku stolu. Lístek vylétl z velkého přístroje za zády hubené dívky. Mladá žena se podrbala tužkou v uvolněném drdolu a posunula kostěné brýle ke kořeni nosu, než se pustila do čtení. Něco zabručela a už potřebná data zadávala do svého počítače.
Tak tedy: 1x hlavně Severus, 1x trochu Lucius, 1x Draco na Sibiři… z druhé strany bedýnky vypadla následující rulička a múza se spokojeně usmála.
Za sněhovou vločkou
Za trest! Rozhodně ho Salazar trestal. Nedokázal si jinak vysvětlit, proč zrovna on sedí v expresu směr území ledu a sněhu. Muž naproti němu se ve svém teplém kabátu lemovaném sobolí kůží přetočil na druhou stranu a dál spokojeně oddychoval.
Salazar ne, to tenhle had ho mučí. Ohrnul si límec kabátu a s povzdechem se zavrtal hlouběji do sedadla.
Krajina za oknem pozvolna měnila ráz, ze zelených stromů se stávaly holé pahýly trčící k nebi jako hrozící prsty. Květiny se krčily pod načechranou pokrývkou z bílých vloček, která se zatím pozvolna snášela k zemi. Vítr sílil, až se přeměnil na bičující vánici. Vlak trhaně zastavil a i cestující první třídy museli vystoupit. Konečná.
Severus vytáhl svůj kufr a vražedným pohledem propaloval Luciuse, který znuděně postával opodál a kontroloval si čas. Za zády jim skřípala železná cedule Sibiř.
Pravidelné vrzání se mu s výsměchem vrývalo do hlavy. Zabije. Zabije tu blonďatou zmiji a jednou provždy bude mít pokoj.
Lucius zřejmě vytušil jeho rozpoložení a chystal se ho dalším nesmyslem uklidnit, když před nimi zastavily bílé kožešinou vystlané sáně. Úslužný skřítek jim přidržel dvířka, která zase s úklonou zavřel.
Kouzlem vyhřívaný vnitřek saní své cestující příjemně obklopoval, přesto Severusova nálada stále klesala pod bod mrazu a to stejnou rychlostí, jakou Luciusova stoupala.
Nechápal, že mohl odsouhlasit tuhle bláznivou výpravu.
 
Pokojně si hověl u teplého krbu s kouřícím šálkem čaje, když k němu Lucius nakráčel chůzí manekýna a předestřel mu potrhlý nápad zajet navštívit mladého Malfoye.
Kdo mohl tušit, že si svůj trest za zločiny z války odpykává zrovna na nikým neobydlené pustině zavrtané pod nekončícími ledovými závějemi?
 
Přibližně za hodinku doklouzali ke srubové osadě. Lucius se s nelibostí rozhlížel po malých dřevěných chatkách a Severus si jeho patrné zděšení celkem užíval. Skoro cítil zadostiučinění za útrapy s cestováním. Sám si pak s nedůvěrou prohlížel chatrná stavení, která ministerstvo využívalo k ubytování hříšníků odsouzených k nuceným pracím.
Skřítek je dovedl do nejvyšší budovy, kde je s úslužnou poklonou a charakteristickým „puf“ za zmizením zanechal jejich osudu.
Raději ani nepřemýšlel, jak dokáže stvoření oblečené do cárů deky přežít vlezlý mráz, který se jemu tak vehementně dobýval pod kabát.
„Vítám vás,“ pronesl růžolící robustní mužský s šedými vlasy staženými černou gumičkou a hřmotně vstal od dubového stolu, když je zahlédl vcházet do malé místnosti, jíž zřejmě nazývali kancelář. Málem jim oběma rozdrtil ruce při srdečném pozdravu.
„Omlouvám se za nepohodlí, ale sova, která nesla zprávu, že přijedete, dorazila teprve před pár minutami,“ pokrčil omluvně rameny. „Špatně se jim v těch vánicích létá.“
Severusovi se na jazyk draly ironické poznámky, ale nedostal příležitost je uplatnit. Do ruky mu vrazili hrnek s čajem značně ochucený rumem. Po upití musel uznat, že přísada navíc rozhodně není na škodu. Příjemné rozlévající se teplo toho bylo nesporným důkazem.
Muž se jim představil jako Gregor Korbi, správce osady.
„Opatrně,chlapče,“ usmál se Gregor na Severuse přihýbajícího si opět pořádným douškem ze svého šálku, „moje vylepšená verze rumu by tě mohla položit, pokud nejsi zvyklý.“
Potutelně na něj mrkl, když se jmenovaný zamračil nad oslovením, které mu značně připomínalo oblíbeného ředitele.
„Navíc - venku je zapotřebí čisté hlavy,“ ujistil je a pozoroval dění za oknem, které připomínalo desetkrát znásobené nejhorší Vánoce v Bradavicích. Tehdy zapadla i hlavní brána a školník se ven prohrabával celý den.
Severus jeho varování přešel zarytým mlčením a raději se dál věnoval své tekutině, zatímco Gregor je mezitím ujistil, že o své svěřence pečuje svědomitě.
Lucius přesto dál trval na prohlídce - jeho jediný syn přeci nemůže někde strádat.
„Lucy,“ zavolal Gregor do vedlejší místnosti, která se nacházela za zavřenými dveřmi po jejich pravici hned vedle kamen.
Jedinou odpovědí mu však bylo hvízdání větru za zavřenými okenicemi.
„Kde ta holka zas lítá?“ zavrčel si pro sebe Gregor. Nahlédl do zřejmě prázdné místnosti, odkud měla přijít zmiňovaná Lucy. Pokroutil nechápavě hlavou, vykoukl z okna, čímž dovnitř pustil pár vloček a pak jen pokrčil rameny.  Nakonec se chtě nechtě musel nasoukat do kožichu, který ho čekal na věšáku, a vyrazil spolu s hosty do vánice. 
Brodili se po kolena závějemi a sníh jim nejspíš někdo házel hrstmi do obličeje, než se dostali k  rozlehlému stavení. Ve stejnou chvíli, kdy jejich průvodce bral za kliku, se dveře otevřely a v nich stála do bílého kožichu zachumlaná další postava.
„Tady jsi,“ spustil hned Gregor.  
„Sám si mě poslal nachystat ubytování pro hosty,“ odbyla ho dotazovaná, které vítr trhal slova od úst.
Gregor si zamrmlal něco pro sebe, než vyslal svoji pracovnici, aby návštěvu provedla.
Dřevěná jednotvárná chodba, studená ložnice se spoustou postelí, další dřevěná jednotvárná chodba, zase studená ložnice a mraky postelí a další a další.
Severus se nudil krok od kroku - začal počítat prkna v podlaze. Tři sta sedmnáct, tři sta osmnáct…
„Kouzelné místo, ale rád bych mluvil se synem,“ prohlížel si nedbale své kožené rukavice Lucius.
„Nepřichází v úvahu.“ Strohá neuctivě pronesená slova probrala Severuse z úvah nad zdokonalením dračího lektvaru. Potutelná škodolibá radost a zároveň vztek začínaly vystrkovat drápky v jeho tvrdě kroceném podvědomí. Lucy se mu svým způsobem začínala zamlouvat. Otevřeně dávala najevo své názory. Nedokázal ji zastrašit ani přísný aristokratický pohled jeho společníka, když se s ní hádal o účelu své cesty. Neměl u té prostořeké, nejspíš přírodou vychované dívky nejmenší šanci. Severusovi to došlo hned po pár slovech, jenže Lucius se potřeboval spálit. Tvrdošíjně, jako dítě toužící po nové hračce, se dál a dál dohadoval.
 
Lucius seděl nasupeně vedle kamen, do kterých rytmicky klepal koncem své vycházkové hole. Severus na druhém konci místnosti pozoroval za oknem padající bílou hmotu.
„Každý, kdo se pokoušel spočítat vločky, tu nakonec zůstal s láskou ke krajině,“ přistálo mu u ucha pár slov. Lucy je pronesla s úsměvem, ale on tušil, že se v nich skrývá část pravdy. Přišla k němu s kouřící konvicí a zdánlivě nevinně si ho prohlížela.
„Který důvod donutil zůstat vás?“ ptal se skla, které ho dělilo od bílých plání.
„Hned ten první,“ nehodlala ho nechat nahlédnout do svého soukromí. Mírným pootočením hlavy spolu se zdviženým obočím jí dal najevo, že se tak lehce odbýt nenechá.
„Narodila jsem se tu,“ usmála se prostě. Žádný ztroskotaný vztah, žádná skrytá tajemství.
Severuse prostá jednoduchost přitahovala, ale v tento moment byl lehce zklamaný. Nechal si od ní dolít další dryák a zadumaně pozoroval přes okraj hrnku oči mladé ženy.
„Čtete knihu, která pro vás nemá příliš přitažlivý děj,“ vracela mu oční kontakt s lehkostí, které zatím nikdo nebyl schopen. Natáhla ruku, přitáhla si jeho nápoj a s provokativním výrazem upila.
„Neraďte mi. Vybrat si zvládnu sám,“ odvětil aušklíbl se jejímu gestu. Pootočil hrnek k místu, kde se ho dotýkala rty, aby mohl své přiložit tamtéž. Bedlivě sledoval její klidnou vyrovnanou tvář - čekal na reakci. Nepřímo se jí snažil naznačit, že by rád ochutnal hebkost jejích rtů přímo, ne jen zprostředkovaně přes okraj hrnku. Dlouze si jej s nakloněnou hlavou prohlížela, ale nakonec se otočila, aby se posadila zpět ke Gregorovi.
 
Sledovat Malfoye v dlouhém saténovém županu je opravdu zážitek za všechny nejvzácnější přísady do lektvarů, říkal si Severus, když vzhlédl od své knihy. Jakmile se dozvěděl, že je nucen nocovat ve společné ložnici s Luciusem, proklel všechny svaté, pak se rozhodl odjed ještě ten večer, ale nakonec kapituloval. Sledoval, že jeho společník se proti nočnímu uspořádání také vzpírá, leč marně. Oba museli ustoupit, pokud nechtěli skončit pod širým nebem. Šedá, mraky protnutá obloha naznačovala, že by to nebylo nejmoudřejší řešení.
Naštěstí zítra opustí tohle mrazivé peklo spolu s jeho jediným andělem. Promnul si nos, než ho vrátil zpět nad úhledné řádky. Písmenka nevnímal, přemýšlel nad dívkou ze Sibiře, která mu rozvířila klidný tok jeho myšlenek. Odhodil nedočtený román stranou a sáhnul pro teplý kabát. Luciuse v pyžamu si pro dnes odpustí. Při otevření dveří ho prudký náraz větru se sněhem vrátil několik kroků zpět, přesto se mu povedlo probojovat se k vedlejší chatce.
Chvilku přešlapoval ve sněhu, kde tvořil změť stop, aby si urovnal myšlenky. Možná není dobrý nápad, co se zrovna chystá udělat, jenže pokud se k tomu neodhodlá, zřejmě další šanci nedostane.
Prokřehlými prsty si přejel po tváři, což ho dokonale přeneslo do reality. Neměl si nechávat rukavice na stole. Opatrně zaklepal - nehodlal prsty sbírat ve sněhu.
„Severusi?“ překvapená Lucy se choulila v teplém županu, ale nepustila ho dál než do předsíně.
„Já - “ teplá měkká dlaň se přitiskla na rty a zabránila mu tak pokračovat.
„Ne, Severusi,“ pohladila ho po tváři, „ty nepatříš sem a já do tvého světa. Vidíš sám, že jsi promrzlý na kost.“ Na důkaz svých slov mu jedním prudkým pohybem rozevřela kabát. „A to si jen přešel pár metrů. Lidé tu stráví největší část dne venku v teplotách pod nulou, na to nejsi stavěný.“ Pomalu mu urovnala zpět okraje límce, ale nepustila je. Severus chtěl něco namítnout, možná že ze zvyku každému oponovat, jenže ona ho zavrtěním hlavy zarazila. Sem slova už nepatřila, tahle chvíle jim prostě už řekla vše. Překvapivě horká dlaň mu putovala po tváři, jako by mapovala jeho rysy. Lucy mu dlouho hleděla do očí se smutným výrazem, než ho jemně, ale přesto neodvolatelně dostrkala ke dveřím.
Nezmohl se na slovo - věděl, že má pravdu, jenže jeho mozek to nechtěl akceptovat. Nebo možná jiná část těla, ta méně racionální.
„Ale - “ opět ho posunkem zadržela.
Za zády se mu prudce rozletěly dveře a prudký nápor vzduchu ho přitlačil k drobnému tělu. Pohladil ji po větrem rozházených vlasech. Přešel obvod ucha, tváře, až se dostal ke rtům. Další záplava vloček mu hodila vlasy do obličeje.
 
„No to přesahuje všechno!“ Slova provázelo cinknutí kovu o kov. „Taková nehoráznost!“ Další o něco hlasitější cinknutí. „To si někdo… Ale já přijdu na to, který mamlas… U trola!“ Cinkání se začínalo ozývat v stále se opakujících mozek ničících intervalech a spolu s nadávání probralo Severuse z dřímoty.
Co to u Merlina…
Odhrnul si vlasy z očí a narovnal nahrbená záda. Přeležený krk zaprotestoval.
Rozhlédl se kolem dokola, než zjistil, že se mu svou omšelou noblesou vysmívají sedadla kupé první třídy.
Sen. Vše se mu jen zdálo, usazovaly se myšlenky do správného pořadí.
Klení, kterého původcem byl Lucius, jež bojoval s otevřeným oknem, se stupňovalo.
Severus otráveně máchl hůlkou, aby záklopka dosedla na své místo.
„Už abychom na té Sibiři byli.“ Sklepal si Lucius z kožichu pár vloček.
Severus se jen ušklíbl. Třeba…
03.11.2011 19:33:00
nadin
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one