.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     

Kapitola 4 - Věřím ve hvězdy

Kapitola 4 - Věřím ve hvězdy - obrázek

Kapitola 4 - Věřím ve hvězdy - obrázek

Protože mám dneska na rozeniny a všichni jsou na mě hodní, tak budu taky hodná. Posílám něco malého na přečtení ;)

Tohle je poslední kapitolka, po které asi přidám ještě epilog. Mám totiž dojem, že s tímhle koncem se mi asi nesmíříte a o předčasnou smrt zájem nemám. :D

Děkuji elušce, že se zhostila opravy, všech částí povídky.
Děkuju všem, kteří u povídky vydrželi, četli a hlavně komentovali. (Ti co nekomentovali, počítám, že asi nejsou :D )

Krásné počtení.

„Broonerová - dětská léčebna Kozelíkov; Lutherová – léčebna U svatého Munga; Cloten - vězení Azkaban; Sluthen - dětská léčebna Kozelíkov…“ Susan vyčkávala, až starý prošedivělý lékouzelník v bílém nepadnoucím plášti pomalým uspávajícím hlasem přečte její jméno a místo, kde bude trávit zbytek školního roku. „Traneová - léčebna dlouhodobě nemocných Svatý Merlin….“ když zaslechla své příjmení, nepotřebovala dál poslouchat, své zařazení pro praxi už znala.  

Tísnila se po boku svých přátel ve velké aule akademie léčitelství, kde dostávali pokyny pro další spolupráci s několika vybranými nemocnicemi.

Většina jejích spolužaček se toužila dostat k malým dětem, kde by měly málo práce, spoustu hraní a hlavně by uplatnily mateřské city, které jasně velí stát se vbrzku matkou.

Její plány ale byly jiné.

Věděla, že pokud se chce stát opravdu dobrou léčitelkou - a to ona rozhodně chtěla - musí si projít jen tím nejhorším, co může léčitelství nabídnout.

Pokud se jednalo o Svatého Merlina, to byla zaručená výzva. Kouzelníci uvěznění ve svých vlastních světech kletbou anebo prostě jen vývojovou vadou nejtěžších případů; nemocní, jež už nemají šanci se uzdravit. Hotový očistec.

Za poslední roky, kdy válka zkazila spoustu životů, se jich tam nashromáždily davy.

Sama si uměla představit, co ji čeká. Práce s lidmi bez naděje, bezduché bytosti se světlými chvilkami, špína a dřina - nic pro navoněné slečinky, které ve škole potkávala. Ručně očistit pacienta, převléct postel nebo jen podat léky někomu s kůží zničenou kletbou nebo dlouhodobým mučením  jim připadalo pod úroveň. Ony budoucí lékouzelnice se nesníží k práci obyčejných sester nebo pomocnic. U mužských kolegů to bylo podobné, každý se viděl v nablýskané kanceláři pro vybranou smetánkou pacientů a s rozkošnou pomocnicí ochotnou plnit každé jejich přání.

Je to jen o volbě cesty k cíli. Dědeček ji naučil, že ta rovná široká nezaručuje vždy úspěch.

Jason by se smál, že tolik touží dosáhnout svého, až i sudičky začnou spolupracovat. Chyběl jí. Přestali se postupně vídat potom, co jejich životy rozdělila vzdálenost. Nakonec se rozhodli jít každý svou cestou. Chápala, proč s tím nápadem přišel. On toužil po pozornosti, nedokázal by trpělivě čekat, až se opět shledají, proto se ani příliš nedivila, když jí od něj přišel dopis, ve kterém popisoval setkání s Elein. Tolik se omlouval, až byl skoro roztomilý. Nezazlívala mu nic; z jejich lásky zůstalo pevné přátelství.

 

Susan procházela chodbou s listinami, které určovaly osud následujícím měsícům jejího života. Úvahy nad prací ve Svatém Merlinovi jí přinesly příval potlačovaných vzpomínek. Myslela si, že dokázala za půl roku zapomenout, ale hlavně vstřebat zážitky. Jenže nyní, když měla zařazovací lejstra v ruce, přihnaly se myšlenky, které se snažila zastrčit hluboko do podvědomí.

„Všichni bojují se svými démony, ale jen někteří jsou dost silní, aby je překonali.“

Drobná vráska mezi hnědýma zamračenýma očima ji přitahovala, lákala k pohlazení. Přála si v tu chvíli z jeho života vymazat všechno zlé.

Možná se v ní jen probudila ochránkyně slabých, když se jeden mladý kluk stal otrokem vlastních okovů. Anebo zatím možná bylo něco víc.

Tušila, že se trápí a nedokáže se odhodlat k zásadnímu kroku - požádat o pomoc.

Tenkrát na verandě se k němu přidala a dlouho do noci si povídali. Neřešili složité otázky života, prostě jen mluvili. Cítila se spokojená a snad část své nálady přenesla i na něj. Postřehla, jak se uvolnil a ona mohla znovu zahlédnout mladíka, kterého tahala z vody. Nevyzrálého kluka, který se dostal v nepravou chvíli na nepravé místo.

Jen oči… ty oči, které musely spatřit příliš zlého, že se přesto nedokázal přenést. Mohla by přísahat, že někde tam v zadu, za hradbou z utrpení, ztrát a předčasného stáří, se schovává jeden malý ustrašený kluk, který hledá laskavou náruč. Aspoň tak to viděla ona.

Tolik ho toužila vrátit do běžného života. Možná že právě u Svatého Merlina najde ty správné odpovědi na otázky.

Přál by si to? Neztratí ho pak? A je vůbec možné ztratit něco, co nám nepatří? Ach, Andrew…

 

Těžká kovová vrata zasazená do šedivé masivní zdi vítala drobnou černovlasou dívku svou studenou netečností. Dolehla k ní úzkost z podivně klidného místa. Příliš klidného, než aby to byla realita. Velká zamřížovaná okna smutně oddělovala svět skrytý v prostorách nízké protáhlé budovy. Jakoby říkala, že odtud už není návratu. Když jí štěrková cesta zaskřípěla pod podrážkou, zatoužila se otočit a utéct do dětství, kde by mohla díky panence v náručí zapomenout na svět dospělých.

Setřásla ze sebe podivné pocity, které na ní útočily ze všech stran. Snad i zelená na přísně zastřižených keřích působila jako potažená šedivou pavučinou. Zavzpomínala na dědečkovu letně vybarvenou zahradu, na pravou vůni květin, zpěv skutečných ptáků a hlavně hřejivé sluneční paprsky. Do těchto míst jakoby nedokázalo slunce proniknout, jakoby se bálo přinést trochu tepla do studených kamenů pevných zdí. Léčebna Svatý Merlin je rozhodně konečnou stanicí.

 

„Vezmeš za mě devítku?“ zaprosila vysoká blondýnka v bílé halence.

„Tracy, jestli ti na útěky přijdou…“ pohrozila Susan na oko kamarádce, která z práce pravidelně odcházela dřív, aby se mohla sejít s přítelem.

„Pokud mě budeš krýt, tak ne,“ mrkla na ni a už jí jen zamávala na pozdrav. Susan si povzdechla a vydala se do vzdálené sekce nemocnice. Taky by se ráda sešla s Jasonem, ale neměla ponětí, kde vlastně je. Popravdě by se ráda sešla s kýmkoli, kdo by ji vzal do náruče. Začínala se příliš sžívat s oním ponurým místem. Děsila se stát se stálým inventářem mezi citově otupělými zaměstnanci; bledých bílých ‚duchů‘, kteří sice přináší útěchu, ale zalíbení z práce se jim už vytratilo. Úsměv zahlédla jen u nováčků, ostatní nejspíš zapomněli, jak se určité svaly používají.

Za těch několik týdnu strávených v šedivých útrobách nemocnice už si celkem zvykla na strašidelné zvuky, které se sem tam ozývaly z některého pokoje. Přivykla bolestným pohledům na duševně zlomené lidí, na silné mladé muže odevzdaně plačící v náručí svých ošetřovatelů, na ženy s nevidoucíma očima ploužící se chodbou s panenkou v náručí, na těla bez života ležící na bílých povlečeních s křečovitým výrazem upnutým k nebi. První dny trpěla nočními můrami, srdce jí pukalo žalem, ale naučila se být tvrdá. Tvrdá k sobě.  

Už neodvracela zrak, když se tělo mladého člověka chvělo vnitřní bolestí. Přiskočila s pomocnou tišící rukou, lékem, slovem.

 

Elegantní štíhlá - skoro vychrtlá - dáma v černých šatech seděla zády ke dveřím v proutěném křesle. Prsty svírala krajkový kapesník, ale žádný pohyb neprozrazoval, zda ještě žije nebo neslyšně přešla na druhou stranu.

Prázdným pohledem pozorovala slabý déšť dopadající na okno.

Nevelká místnost se nořila do ponuré šedi; jako každá jiná v budově. Až odtud odejde, nechce šedou už nikdy vidět.

„Dobrý večer, paní Blacková,“ pozdravila pomalu a vyčkávala na reakci. Vždy bylo rozumné mít se u těchto lidí na pozoru, zvlášť když neznáte diagnózu.

Měla by Tracy promluvit do duše o zanedbávání povinností. Upřela oči na složitý účes postarší ženy a usoudila - podle ještě stále patrných rysů ve tváři - že v mládí musela být krásná. Černé vlasy nepatrně prokvetlé stříbrem, vysoká postava a podle rovné držení těla nejspíš z vyšších vrstev.   

Opatrně došla až k ní, stoupla si do jejího zorného pole, aby se náhodou pacientka necítila ohrožená a nezaútočila. Někteří lidé, kteří prošli mučením, často napadli léčitele z pouhé ostražitosti. Vyražené zuby si dnes na rozpis nezapisovala.

„Jmenuji se Susan a přišla jsem vám pomoci se vykoupat,“ oznámila ženě připomínající strnulou sochu. Dovolila si letmý dotek dlaně na vrásky pokrytou ruku.

Žena k ní stočila zkoumavý pohled hnědých očí, který vzápětí opět netečně odvrátila. Ve svém rozkvětu musela okouzlit mnoho mužů. Dlouhé řasy se s pravidelností zvedaly a opět klesaly.  

„Kde je můj syn?“ zašeptala srdcovitě krojená ústa.

Susan se při emocemi naplněném hlasu zachvěla. Žádná matka by neměla přijít o své dítě, navíc když jí Walburga Blacková připadala tolik známá. Mladistvý, až dětsky nevinný pohled oříškových očí ji poutal nesnesitelnou silou. Musí se Tracy zeptat na její původ a zaručeně musí zjistit, co se stalo s jejím synem. Přišlo jí, jako by řešila svou životní otázku a ne život cizí ženy. Nikdy dřív se nesetkala s tak silným propojením.

Opatrně došly do koupelny, kde pacientce pomohla s nutnými úkony. Žena víc nepromluvila, nereagovala na žádný podnět. Jediná vyřčená věta však stačila, aby dokonale upoutala Susaninu pozornost. Zamračeně svěřenkyni oblékla do noční košile a připravila ji ke spánku. Přemýšlela, zda dělá dobře, když se tolik váže k nemocné staré matce, která nejspíš ve válce přišla o dítě. Setkala se v nemocnici se spoustou pohnutých osudů, někdy i daleko horších, proč tedy zrovna nyní činní výjimku ze svých pravidel o nezasahování?

 

Nedlouho po záhadném večeru zjistila, že ženino utrpení navždy skončilo. Ve spánku opustila svět, který jí přinesl tolik utrpení. Susan se však odmítala vzdát naděje na nalezení vysvětlení. Tracy jí příliš nepomohla, o mrtvé klientce mnoho nevěděla. Prozradila jí vlastně jen to, co Susan vytušila sama.

Walburga Blacková pocházela ze vznešeného starobylého rodu, který byl podle lidí plně oddán Temnému pánovi v jeho dobách. Susan si na vládu Pána Zla pamatovala jen útržkovitě. Prožila ji skrytá na dědečkově usedlosti, kam se jeho vliv příliš nedostal. Stáli stranou jeho zájmů, přesto se zvěsti a strach dostali až k nim. Další si dala dohromady později v dospělosti.

Nedokázala uvěřit, že žena s takovým pohledem, který její srdce zaplňoval hřejivým teplem, by dokázala šířit zlo a bezpráví.

Začala pátrat na vlastní pěst, procházela knihovny, staré archívy i pár pamětníků. Informací o rodu Blacků bylo dost, jenže žádné jí nedaly přesný obraz o životě posledních členů rodiny.

 

Složila hlavu do dlaní. Nikam to nevede, měla by to vzdát. Plácá se na jednom místě. Ochotná knihovnice vedle ní položila další hromádku Denního věštce z posledního století, kde se rozhodla hledat každou zmínku, která by ji posunula dál. Narazila na společenské rubriky, kde se často setkávala s Walburgou a jejím chotěm Orionem. Dokonce zahlédla snímek malých chlapců - staršího Siriuse a mladšího Reguluse - jenže stále tápala. Sama netušila, co vlastně hledá a pomalu ani proč.

Líně již bez zájmu a prvotního zápalu listovala donesenými novinami, když ji zaujala fotografie na předposlední stránce pod výrazným titulkem.

 

Záhadně ztracený dědic rodu Blacků.

 

 

 

 

Stále cítil, jak se mu dlaně zaplétají do hustých kadeří, propalují se mu do kůže jako pavučina upředená z rozžhavených drátů, aby mu připomněly, jaký hrůzný čin se před jeho zrakem udál. Když ho v noci trápil další sen, ve kterém nesl bezvládné tělo se záplavou černých vlasů, pochopil, že déle meškat nemůže. Ještě téhož večera si sbalil těch pár drobností, které stihl za svůj nový život nashromáždit, a ráno už dával sbohem všemu, co mu stihlo přirůst k srdci.

 

Pronajal si malý přízemní byt v zapadlé čtvrti Londýna. Dopoledne ho zaplňoval křik dětí, odpoledne hluk násobili probouzející se opilci a večer přinášel ruch nočního života. Přesně místo, kde se lehce ztratí jedna zmatená opuštěná duše. Neměl nejmenší ponětí, co bude dál, ale jedno věděl jistě: už nechtěl ohrožovat lidi, kteří mu zachránili život a snažili se mu pomáhat. Navíc náklonnost k Susan se pro něj stávala silně nebezpečnou, jak podvědomě tušil.

 

Právě se vracel z jedné z nic nepřinášejících výprav po okolí, když si všiml postavy u svých dveří. Pár minut postával ukrytý v šeru, než se odhodlal čelit ztělesnění svých nejdivočejších snů. Popravdě by ji nehnutě sledoval ještě pár minut, kdyby se na chodbě nevynořila další osoba. Přiměl se k pohybu - nechtěl, aby musela čelit oplzlým návrhům místních obyvatel.

„Susan?“ radost z opětovného shledání zamaskoval překvapením. Prudce se otočila s rukou stále připravenou ke klepání a věnovala mu plachý usměv, než sklopila pohled k podlaze. Odemkl pronajatý byt a vpustil ji dál. Zajímalo ho, co ji přivedlo až sem do zaprášených ulic, daleko od klidu Derekovy zahrady.

Stála uprostřed jeho kuchyně s opotřebovaným nábytkem a působila tu stejně nepatřičně jako perla na hromádce popela. Toužil ji obejmout, zabořit prsty do dlouhých vlasů a nepociťovat trpkou pachuť zoufalství, která mu dělala společnost několik předešlých nocí.

„Andrew…“

Poznal, že svádí vnitřní boj, jen nechápal proč. Co tak důležitého ji přimělo ho vyhledat a nyní bránilo se vyjádřit? Zvedla k němu své velké oči plné obav - ten pohled ho zamrazil na zátylku. Čekal problémy.

„Myslím, že tohle by sis měl přečíst,“ odhodlala se nakonec po hlubokém nádechu a podala mu složený novinový výtisk, který vytáhla z kapsy.

Přejel Susan prstem po štíhlém zápěstí; potřeboval se ujistit, že je skutečná, že se mu nezdá, než odhalí fakt, který ji sem přivedl. Opatrně si od ní převzal chatrný list papíru a chvějícími prsty ho rozložil.

Pod náporem obsahu textu lehce zavrávoral, písmenka se mu rozpila. Zamotala se mu hlava nad všemi vzpomínkami, které mu těch pár vět připomnělo. Obrazy se mu míhaly jako stále se zrychlující film. Z nepřetržitého víru složeného z postav, jmen a událostí se mu udělala nevolno. Podlomila se mu kolena, chytil se prvního pevného bodu, který našel v dosahu.

 

Nakonec se vrátil na začátek.

Znovu stál se svým skřítkem na kraji jezera, připraven podniknout první a zároveň poslední hrdinský kousek svého života. Potily se mu dlaně, ale pohled do velkých oddaných očí svého malého společníka ho překvapivě uklidnil. První lok podivně zbarvené kapaliny mu hrdlem prošel snadno, i když po sobě zanechával hořkou pachuť. Ty další už tak lehké nebyly. Připadalo mu, že mu někdo kolem krku nasadil oprátku, kterou sadisticky pomalu utahuje. Tělo jako by mu už dávno nepatřilo a on jen instinktivně polykal vše, co do něj kdosi lil. Přestal vnímat, co se kolem něj děje, soustředil se už jen na to, aby se neutopil pod náporem tekutiny, kterou mu dál někdo lil do úst.

Pak už jen padal a padal a padal. Černá hladina se nad ním uzavřela se znamením jasného konce. Chladná voda ho trochu probrala, jen na tolik, aby pochopil, že není úniku. Těla mrtvých obránců jeskyně kolem něj kroužila, s nepovolujícím odhodláním se k němu přibližovala, až se první zkostnatělý prst zahákl do jeho paže. Prudkým tempem od sebe odehnal nejbližší útočníky, ale jejich místo zaplnili další. Mrtvých kolem něj přibývalo, nebylo úniku. Pomalu ho přepadala panika. Když do těchto končin přicházel, byl se smrtí smířen, ale náhle dostal chuť opět bojovat o život. Ohnal se po dalších natažených kostnatých pahýlech a rval se doslova do krve. Protivníků bylo ale víc, než dokázal zvládnout. Cítil, jak jeho tělo podléhá. Okolní šero začalo houstnout, až ztmavlo nadobro.

 

„Andrew,“ slabé zasýpání ho přinutilo, začít opět používat zatím ještě fungující smyly. Přes mlžný závoj začínal rozeznávat obrysy a postupně se mu vracel cit do všech končetin - něco pevně svíral v prstech. Zamračil se, zatřepal hlavou, aby zjistil, že má ruce těsně ovinuté kolem hladkého bílého hrdla. Zděšeně povolil stisk a o několik kroků ustoupil. Bezvládné dívčí tělo se sesunulo k podlaze, jako hadrová panenka. S vytřeštěnýma očima sledoval svůj ničivý počin. Jak jen mohl? Hlava třeštila jako po noci plné alkoholového rejdění.

„Susan,“ přiklekl k dívce ležící na podlaze, která nejevila nejmenší známky života. Vystupující otisky jeho prstů hyzdily jinak bezchybnou kůži. Uchopil drobnou dlaň a přiložil si ji ke rtům, neodvažoval se se jí víc dotknout.

„Prosím prober se,“ žádal o pomoc všechny strážné anděly, kteří při něm doposud stáli. Klečel u jejího těla s víčky těsně sevřenými a prosil prozřetelnost, aby mu za jeho čin poslala rychlou smrt. Už chápal, že měl tehdy zemřít, protože kdyby se nikdy nesetkali, ona by teď žila.

Dlaň v jeho rukách se slabě zachvěla. Netroufal si doufat, přesto otevřel oči, aby mohl dívce ležící na zemi věnovat rychlý pohled. Rty se neslyšně slabě pohnuly a vlily mu tak do žil novou naději. Jako nejcennější poklad zvedl Susan do náruče a rychle ji přenesl ke svému nepříliš pohodlnému lůžku, kde jí podepřel hlavu několika polštáři a pozorně sledoval, zda zachytí další náznak života. Netrpělivě ji hladil po vlasech a při tom kontroloval, každý její drobný pohyb.

Štěstí opět pro jednou stálo při něm, opravdu se po pár minutách ticha probrala úplně.

„Nahnalas mi hrozný strach,“ zlíbal drobnou ruku, kterou držel, dokud úplně nenabyla vědomí. Nakonec ji úlevně objal a neměl daleko k slzám.

„Když mi maminka umřela, věřila jsem, že se na mě z nebe dívá. Ta nejjasnější hvězda, která zrovna svítila, byla ona. Asi při mně stála i dnes,“ hladila mu vlasy, když mu přes poškrábaný krk ochraptěle  vyprávěla svou historku. Nedokázal se jí dívat do očí. Příliš mu věřila i po tom otřesném zážitku, který ji způsobil. Regulus si prohrábl neposlušné vlasy, než sklíčeně vstal, aby přešel k nedalekému oknu, kterým pomalu do místnosti začala pronikat tma.

„V naší rodině se hodně lidí jmenuje po hvězdách. I moje matka v nich našla oblibu,“ odmlčel se, když se zadíval na nebe, kde se začala rozsvěcet malá světýlka. „Nejsem si jistý, že při tobě dnes stály právě hvězdy.“

Zoufale toužil uniknout svému rodinnému prokletí ubližovat svým blízkým.

„Vždycky jsem na ně věřila a ani dnes nepřestanu.“

Štíhlé paže se mu obtočily kolem pasu a drobná brada zlehka dopadla na rameno. Cítil se klidně, jako už dlouho ne. Její přítomnost na něj měla blahodárné účinky; jako by se probudil a očistil se po nekonečném spánku v lepkavé špíně. Otočil se v jejím objetí, aby se jí mohl zahledět do očí. Ztrácel se v Susaniných hnědých hloubkách, tak čistých že by snad i věřil na zázraky; nebo na hvězdy.

S navrácenou pamětí poznal, že se budou muset velmi brzy rozloučit. On ještě nesplnil svůj úkol, ale pro tuto chvíli tu byli jen ona a on. Sklonil se a přiložil svá ústa na její v měkkém polibku, dával jí tím šanci včas uniknout. Zvláčněla mu v náručí, opřela se o něj a plně přijímala jeho něžnosti. Pohladil ji po vlasech, ze kterých vytahal všechny sponky, aby si vychutnal jejich hebkost. Palcem přešel po tváři, hřbetem ruky postupoval po krku, až se dostal k zapínání lehkého svetříku. Zaváhal, ale ona sama mu pomohla rozepnout první knoflík. Zvedl ji do náruče a přenesl zpět k posteli, kde tělo, ze kterého nemohl spustit zrak,pomalu uložil do peřin. Lehl si k ní a prohlížel si co, mu hvězdy nadělily.

Ano, teď už věděl, že to byly hvězdy - zářily jí v očích, když se na něj dívala. Vlasy jí rozložil po polštáři do nádherného vějíře, každý pramen se zalíbením uhladil. Opatrně ji svlékal, jako nejvzácnější skvost, který kdy měl v rukách. Vzal do dlaně jeden pramen havraních vlasů, namotal si ho na prst a mírně zatahal. Věnovala mu jeden ze svých léčivých úsměvů. Urovnal jí kadeř přes rameno a drobné ňadro, aby po něm mohl snadněji přejet prstem. Dlaní překryl odhalený pupík, poté se sklonil a polibky zaplnil vzdouvající se hrudník. Vyklenula se proti jeho laskání. Zdála se tak otevřená všemu, co by po ní mohl žádat. Sám se pod tíhou toho zjištění zachvěl, tolik ho začala ovládat touha po jejím těle.

Malé ruce mu rychle vykasaly tričko, aby se dostaly na holou kůži. Ucítil, jak mu přechází po odhalených zádech a byl by přísahal, že nezažil nic příjemnějšího. Sundal si kalhoty pln nedočkavosti být ji blíž, než mu bylo zatím dopřáno. Stala se pro něj středem vesmíru - kroužil kolem ní, brzdil svou nedočkavost. Nechtěl nic pokazit. Celé to sametově hebké tělo, které se pod ním chvělo, pokryl spoustou polibků. Potřeboval ochutnat každý milimetr jejího rozkošného těla, které mu ochotně nabízela. Její hlazení a polibky v něm rozpalovaly neukojitelnou touhu. Kdyby nyní začala prosit, aby přestal, už by se nedokázal zastavit. Potřeboval ji. Potřeboval ji teď hned.

 

Pod měsíčním dohledem se za okny úplně probudil noční život, ale Reguluse nezajímalo, co se děje venku. Ve své náruči svíral drobnou spící dívku, která mu otevřela oči i srdce. Políbil jí na spánek, než se odtáhl a začal se oblékat. Zavrtěla se na posteli a zvědavě si ho začala prohlížet.

„Musím odejít,“ nedokázal se na ni podívat a tak předstíral, že zápolí se zapínáním kalhot. Zůstala na něj tiše hledět, vycítil na sobě její pohled. Tohle ho doma nestihli naučit, jak říct dívce po společné noci, že ji opouští.

„V té jeskyni jsem nebyl náhodou. Mám před sebou důležitý úkol, který musím dokončit.“ Přiklekl k lůžku a její drobné ruce přikryl svými. Čekal nářek, vyhrožování, nadávky.

„Počkám na tebe,“ oznámila mu prostě, čímž ho opět zaskočila. Nezasloužil si ji.

Dokončil oblékání a kriticky se zahleděl na svůj oděv. Musí si sehnat něco odpovídajícího, takhle nemůže Regulus Black chodit. Už by měl přestat s aristokratickými manýry, přeci stihl poznat, že o šatech to není. Jako by ho jeho trestná výprava a život u Dereka nic nenaučili. Ušklíbl se sám nad sebou, jak snadné je vrátit se k předchozímu pohodlnému životu.

Už nikdy více!

Sklonil se ke stále ležící dívce, která zvědavě pozorovala jeho počínání. Vtiskl jí poslední polibek a věřil, že snad opravdu není poslední.

„Regulusi,“ poprvé ho oslovila pravým jménem - od ní znělo zvláštně, hřejivě. Zastavil se mezi dveřmi, ale neotočil se. „Buď opatrný,“ zašeptala, že ji skoro ani neslyšel. Nepatrně kývl hlavou, jen aby poznala, že vzal její prosbu na vědomí a pokusí se jí vyhovět. Zavřel dveře a znovu se zastavil, jedna jeho část se toužila vrátit, zapomenout, že existují nějaké viteály, ale ta protentokrát silnější ho nutila pokračovat. Promnul si unavené oči a vydal se vstříc svému osudu.

Snad má ještě Krátura schovanou jeho hůlku.

18.01.2012 20:56:12
nadin
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one