.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     
Nový příspěvek - obrázek

Nový příspěvek - obrázek

Než Vám utečeme na dovolenou, posílám pár písmenek. Snad Vám délka vynahradí čekání.

elu, děkuju za rychlost a hlavně za trpělivost

 

Zamyšleně seděla na travnatém pahorku ukrytá před zvědavými pohledy řídkým sadem. Nechávala si sluncem hladit štíhlé nohy; boty se nedbale povalovaly stranou.

Poslední školní den se nezastavitelným tempem chýlil ke konci. Vzpomínala a rozhodně chtěla být s nostalgií sama. Nepotřebovala, aby někdo zahlédl její slzy nebo si ji snad dobíral pro sentiment. S přimhouřenýma očima sledovala modrou oblohu s bílými beránky potulujícími po své trase.

Čeká ji několik týdnů zaslouženého volna, po kterém se plnou parou vrhne do studia léčitelství. Zvolila si obor, který byl jejímu srdci nejblíže. Nechápala proč, ale hned, když se měla rozhodnout kam dál, věděla, že chce pomáhat ostatním. Mezi několika možnostmi, které se jí tím otevřely, se léčitelství stalo jasnou volbou.

Kdysi si myslela, že v sedmnácti opustí školu, postaví se na vlastní nohy a začne konečně žít podle sebe. Zahodí okovy, kterými ji dohled starších svazoval.

Teprve teď zjistila, jak moc se mýlila. Má před sebou ještě dlouhou cestu k dospělosti, té pravé, skutečné, nemněné. Chce ji vůbec? Vlastně po ní netouží, křídla dětství jí sedí pěkně na zádech a dobře slouží, tak proč se jich zbavovat?

Líně se protáhla, utrhla dlouhé stéblo trávy, které si zastrčila mezi zuby. Miluje léto.

„Zase s hlavou v oblacích?“ lehce chraptivý hlas spolu s pevným objetím nemohl patřit jinému člověku. Zaklonila hlavu, aby mohla políbit svého přítele Jasona. Horké slunce, hebká tráva a jeho sladké rty. Co si jen Susan mohla přát víc? Propletla prsty v krátkých blond vlasech, čímž mu rozcuchala jeho pečlivě hlídaný účes. Rychle přesnými pohyby vrátil rozlítané pramínky na správné místo.

„Měli bychom vyrazit,“ upozornil ji na kvapem plynoucí čas. Naposledy se zadívala na pomalu mizející oblaka, než k němu natáhla ruku. Pomohl jí na nohy a vedl úzkou pěšinkou zpět ke škole. Právě zjistila, že nesnáší předávání diplomů, loučení s profesory, objímání spolužaček - prostě všechno, co dělá tečku za jednou životní etapou. Přitulila se víc k laskavému tělu svého přítele, kde hledala oporu, aby se nerozplakala. Vrátil jí objetí a políbil do vlasů.

Jason skončil studium v Kruvalu. Poznali se loni při jedné zahraniční stáži, kterou pořádaly obě školy dohromady. Dlouho si poté spolu posílali jen neškodné dopisy, než se opravdu odhodlali k vážnému vztahu. Otázkou zůstává, jak budou pokračovat dál? Chystal se na dráhu profesionálního lovce nebezpečných kouzelných tvorů. Sice se málokterý dožije úctyhodného věku, ale ministerstvo jim slušně platí a drží je v nemalé úctě. Třeba jednou některý z téhle bandy hledatelů adrenalinu zmoudří, začne se chovat opatrně anebo, dá-li Merlin, se usadí. Pochybovala, že jím bude zrovna Jason. Vrhal se po hlavě do nebezpečí, protože si v něm prostě liboval jako ryba ve vodě. Kolikrát trnula hrůzou, když ho viděla létat krkolomnými výkruty a výmyky v závratných výškách, jen pro prostou zábavu. Možná proto zvolila léčitelství, jednou nejspíš bude spravovat zrovna jeho polámané tělo.

Na ni čeká Britská léčitelská akademie a Jason bude neznámo kde nahánět kouzelné tvory, aby se nedostali mezi mudly.

Zahleděla se na jeho prsty uvězněné ve svém sevření a znovu se jí chtělo plakat. Tolik k bezstarostnému dětství a dospívání.  

 

Koště se zastavilo několik metrů nad zemí, kde se neslyšně vznášelo.

„Co… Jasone…“ Susan se zavrtěla příteli v náručí, vyvstalá situace se jí příliš nezamlouvala. Uvězněna ve vzduchu mezi jeho pažemi na násadě od koštěte.

„Snes nás dolů!“ snažila se mu přikázat pevným hlasem, přestože jí žaludek začínal od nervozity vibrovat.

Neměla s tím bláznivým nápadem, že ji k dědečkovi dopraví na svém novém koštěti, nikdy souhlasit.

„Možná za pusu,“ dožadoval se, vědom si nynější nadřazenosti.

„Okamžitě mě sundej!“ otočila se k němu zády, jak jen to bylo na té miniaturní ploše možné. Hlasitě se zasmál, ale přeci jen pomalým obloučkem klesl dolů. Jakmile jí noha zavadila o pevnou zem, snažila se vymanit z jeho sevření. Chová se hůř než malý kluk.

„Neurážej se. Byla to jen legrace,“ smál se, když se s ním strkala, aby dostala jeho nenechavé ruce pryč.

„Mně to příliš vtipné nepřišlo,“ odsekla.

„Susan, ty už jsi tady?“ dolehlo k nim volání od nedalekého lesíka. Otočili se tím směrem a zahlédli přibližující se postavy. Derek spolu s Andrewem k nim pomalu došli. Susan se vrhla dědovi do náruče a svůj doprovod se rozhodla potrestat dočasným nezájmem.

„Tys vyrostla,“ hodnotil ji dědeček, když se dostatečně přivítali.

Významné zakašlání jí připomnělo, že by si měla přestat hrát na ublíženou. Slušnost radila seznámit navzájem všechny přítomné.

„Tohle je můj přítel Jason Brown,“ přitiskla se k světlovlasému chlapci, „můj dědeček Derek Lambo a Andrew,“ představovala postupně všechny jmenované. Očima spočinula na posledním a neubránila se slabému vnitřnímu záchvěvu. Od té doby, co se neviděli, se hodně změnil. Už před ní nestál vytáhlý kluk s pronikavýma očima, ale muž s pohledem, který dokáže nahlédnout i do nejtajnějších zákoutí duše.

 

Jason se u nich zdržel až do večera, kdy se s ní rozloučil nekonečně dlouhým polibkem na verandě. Dlouho po té zamyšleně sledovala nebe plné maličkých hvězd, než se vrátila do místnosti, aby dědovi pomohla uklidit nádobí.

„Milý chlapec,“ pronesl zamyšleně při oplachování jarové pěny z talíře.  

„Tobě se nelíbí?“ opřela se Susan zády o pultík na odkapávání a zaměřila se na jeho profil.

„To jsem neřekl,“ ohradil se proti výtce, aniž by ustal v práci.

„Ani jsi nemusel,“ vrátila se ke své práci. Přestože se nezeptala, nemohla pochopit, proč se Jason Derekovi nelíbí.

„Otec o něm ví?“ podal jí klidně hrnek, aniž by si všiml jejího rozpoložení.

Susan se zasmála. „Asi jako ví o tom, že tu ukrýváš Andrewa,“ mrkla na něj.

 

Už poněkolikáté se přetočila na madraci. Nemohla spát. Zadek měla z koštěte zničený jako z mlýnku na maso. Zlaté přemísťování. Člověku je z něj sice nevolno, ale závratě zaručeně pominou rychleji než bolest namožených svalů. Opatrně se posadila a protřela si rozbolavělý krk. Postavila se na vratké nohy - teplá večerní koupel jejím údům rozhodně nepřidala, spíš je přeměnila na rosol.

Župan se jí pod rukou svezl k zemi. Zanaříkala, ale ohnula ztuhlá záda, aby ho mohla zvednout. Raději se pro jistotu opírala o noční stolek, kdo by ji uprostřed noci zvedal? Jestli ještě jednou odsouhlasí Jasonovi podobný nápad, sama se dobrovolně vydá ke Svatému Mungovi. Krok po kroku opatrně našlapovala, aby ji nezradily nohy. Nemínila se posadit na studenou podlahu na chodbě. V kuchyni opatrně poskládala své pohmožděné tělo na lavici pod okno.

„Nemůžeš spát?“ ozvalo se odněkud ze tmy.

Málem upustila kouřící šálek z rukou, jak se lekla. Z druhé strany místnosti se z tmavého kouta vynořila silueta, která postupně, jak se dostávala do měsíčního svitu, získala Andrewovy tvary. Posadil se ke stolu naproti ní.

Srdce jí začínalo pomalu najíždět na správnou tepovou frekvenci. Utřela rukávem pár kapek nápoje z desky stolu, než se zmohla na slovo.

„Vyděsil jsi mě,“ vyčítavosti v hlase se nebránila, naopak jí trochu přidala.

Pokrčil rameny. Cítila se divně, když jen seděli a prohlíželi si jeden druhého. Jeho oči se v šeru kuchyně, které vyčaroval náhle na nebe vyhoupnutý měsíc, zvláštně leskly.

„Proč se tu tak schováváš?“ prolomila ticho, které mezi nimi na pár minut zavládlo. 

„Těžké sny.“ Jeho bezvýrazná slova následovalo další trhnutí rameny. Asi u něj byly noční můry na denním pořádku.

Přestala si hrát s hrkem ve svých dlaních a pohladila ho po ruce, která ležela příliš blízko, než aby odolala nutkání se ho dotknout. Ucukl.

Nechala prsty pár vteřin na chladné desce stolu, než opět objala hrnek, do kterého nasměrovala svůj pohled. Zadumaně sledovala tvořící se škraloup a přemítala nad jeho reakcí. Jen ho chtěla utěšit, víc nic.

Zvedla hlavu, aby se ho zeptala, jestli to říkal dědečkovi, ale on už v místnosti nebyl.

 

Ráno zaklepalo na okno a Susan mu ho s radostí otevřela. Stála ve své lehké noční košili a pozorovala modrou slunečnou oblohu. Čeká je krásný den.

Prohrábla si rozcuchané vlasy, tělo proti netypickému pohybu zaprotestovalo. Ještě stále se plně neprobralo z včerejšího letu. Jasona zaškrtí, až ho potká.

Možná mu odpustí, když bude milý, jak to umí. Přivřela oči; pošle mu dopis, rozhodla se, když zavzpomínala na jeho vřelá objetí. Slzami ho sice nepromáčí, ale stýská se jí.

 

Poslední potřebná bylinka, než se bude moct pustit do přípravy mastí, které Derekovi došly v lékárně, i těch, které uleví od jejích pohmožděnin. Utrhla si ještě trochu heřmánku, šampón by se mohl hodit. Hm… třeba přidá i kopřivy.

Přecházela po rozlehlé zahrádce za domem, kde se rozprostíraly řady záhonů s bylinkami určené do obchodů v nedalekých vesnicích. Nechala se hladit slunečními paprsky a odložila skoro plný košík na začátek jedné z mnoha cest, které se klikatily zahradou. Nasála vůni přírody, náhle z ní spadla veškerá únava, kterou nasbírala učením. Oddala se klidu, který naplňoval toto místo a zaposlouchala se do ticha rušeného jen bzukotem včel a ptačím zpěvem. Dobrou náladu jí kazila stále bolavá záda, která reagovala na téměř každý pohyb. Protřela si prsty svaly, ale na nejbolavější místo si nedosáhla.

Zklamaně zamručela.

Ucítila na ramenou dlouhé prsty, které se v pomalých drobných kruzích přesouvaly na záda. Úlekem se kousek odtáhla, než se zmateně otočila za původcem těch příjemných dotyků.

„Andrew…“ vydechla úlevně, zároveň se ale dostavil zvláštní mrazivý pocit, když si uvědomila, kdo jí přejíždí rukama po těle. Věděla, že pokouší osud, přesto přijala jeho nabídku, že jí rozmasíruje bolavé svalstvo. Hlavou jí naznačil směr a ona ho beze slov následovala k malému dřevěnému altánku, který se skrýval za pár keři v odlehlém zákoutí zahrady. Andrew seděl na dřevěné lavičce, a aby Susan mohl snáz promasírovat ztuhlé svaly, musela ona skončit na zemi u jeho nohou. S každým zatlačením na to správné citlivé místečko se nepatrně zachvěla. Doufala, že si toho nevšiml. Příjemné pocity se rozlévaly s každým jeho dotykem a pomalu jí naplňovaly okouzlující malátností. Dlouhé vlasy si shrnula z krku, aby se mohl lépe dostat k namoženým částem těla.  

Prstem zavadil o její stříbrný řetízek, pomalu putoval po drobounkých kroužcích, až se dostal k pod šaty ukrytému přívěsku. Vytáhl blyštivou ozdůbku na světlo, aby si ji mohl líp prohlédnout.

„Leknín?“ podivil se.

„Symbol mé koleje,“ zavrtěla se Susan. Chtěla si přívěšek schovat zpět do šatů, ale Andrew jej z prstů nepustil.

„V Krásnohůlkách jsou tři koleje, každá se jmenuje podle jedné květiny,“ začala s povzdechem vysvětlovat. „Do Anturie chodí dívky, které jsou moudré, rozvážné a přirozeně elegantní. Strelície zase přijímá žákyně umělecky talentované, které svou nespoutanost divokostí a vášeň zaměřují hlavně na své nadání. U Leknínů už je vlastně jen různorodý zbytek,“ dokončila svůj výklad, při kterém si začala nervózně mnout lem sukně.

Nejspíš pochopil, že problém se skrývá někde jinde, proto jen mlčel a dál svíral drobný kvítek. Čekal, jako by věděl, že to nebylo všechno.  

„Když přijedeš do školy, dostaneš malé semínko, které musíš opatrovat,“ otočila se opatrně k němu čelem, aby nepřetrhla řetízek, který se jí už nepříjemně zadíral do kůže. „Nikdo kromě tebe se ho nedotkne. Celý týden vstřebává tvou energii a osobnost, poté se při velké večerní Polní slavnosti zasadí do připravené půdy. Slaví se a čeká, která květina ti vyroste,“ posunula se ještě kousek blíž ke svému společníkovi, který působil oproti ní tolik klidně a vyrovnaně. „Netrpělivě jsem čekala, kam mě moje semínko zařadí. Nejprve jsem byla hrozně zklamaná, když z něj vyrostl leknín. Proplakala jsem celý zbytek noci, ale pak jsem se smířila s rolí, která mi byla přidělená.“

„Co se ti na tvé koleji nelíbí?“ zašeptal, když jí pomalu přejížděl ukazováčkem po krku při vracení malého stříbrného přívěsku na jeho právoplatné místo. „Podle tvého vyprávění Anturie neustále leží v knížkách, ale pravý svět je jim cizí, Strelície jsou pro změnu uzavřené ve svém světě snů a iluzí, jen Leknín dokáže z každé koleje vybrat to správné a spojit ve vyvážený celek.“

Černé oči se nořily do klidného šedého pohledu, kterým si prohlížel její tvář vzdálenou jen pár centimetrů od jeho. Sklopila pohled na ruce složené ve svém klíně a přemýšlela, proč zrovna on na ni dokáže tolik zapůsobit; dokonce silněji než Jason.

 „Myslíš to vážně?“ hlesla rozechvěle, než se opět zahleděla do hřejivého hnědého pohledu.

Nikdy si neuvědomila, jaká její kolej může být. Není plná nepodarků -  lidí kteří nikam nepatří. Naopak přesně pasují tam, kde jsou. Mají své pevné nemněné místo právě proto, že nevyčnívají a přeci jsou každý svůj. Nemusí mít nos odřený od knihy, aby dokázala používat hlavu a s ní zdravý selský rozum. Nemusí si zničit chodidla několikahodinovým tréninkem, aby si mohla zatančit, když dostane chuť.

Dlouze jí pohled oplácel, dokud sama neuhnula. Rychle si nazula střevíce, které si během své relaxační chvilky vyzula, a vydala se pro odložený košík, aby utekla od něj i od svých splašených emocí. Nedokázala se v jeho blízkosti soustředit na nic, než na jeho hnědé oči, opálená ramena a neposedné dlouhé vlasy.

Rozhodně se žene do velkého maléru. Udýchaně se opřela o rám dveří, kde si dovolila pohled zpět k nakloněnému altánku, ale už uvnitř neseděl, přesto tam stále cítila jeho přítomnost. Svrběly ji prsty, což nevěstilo nic dobrého.

 

 

Prodírat se lesem při hledání pitomých kytek byla vážně zábava pro chlapa. Samozřejmě by mu Derek diplomaticky dalekosáhle vysvětlil, jak moc je to přínosné. Blá, blá, blá... jeden hloupý kec vedle druhého, kašle mu na poučování. Váží si ho sice jako náhradního otce, ale některé jeho nápady by s chutí proklel, kdyby věděl jak na to.

Konvalinka - no je modrá a co má být? Kdyby aspoň zajímavě voněla. Běhá tu jak zmatený králík, trhá nemožné rostliny, aniž by tušil proč. Život jeho snů.

Odstrčil větev, která se mu už dobrou půl minutu dobývala do zadní kapsy kalhot. Druhá mu hmátla po nákladu, jako by čekala na jeho nepozornost. Vztekle si prohrábl rukou vlasy, začínal věřit, že se proti němu spiknul celý les i s pařezem, o který právě zakopl. Zaútočila na něj další protivně vlezlá větev a on měl chuť mrsknout s košíkem, s kterým si připadal jak špatná Karkulka, do nedalekého mechu. Podrážděně vyrazil úzkou pěšinou najít Dereka, dnes už má rozjímání plné zuby.

Našel staříka dřepět několik kroků od něj. Ani nestihl otevřít pusu plnou výčitek, když byl opět poučen. Pokolikáté dnes?

„Trpělivost není tvoje silná stránka.“ Oznámení, na které by sám určitě nepřišel. „Stejně máme nejvyšší čas se vrátit,“ protáhl si Derek záda.

Andrew zaskučel. Jak mohl zapomenout, že dnes má přijet zas ta potrhlá holka? Tomu, že stále nosil malou mušli, kterou od ní dostal na památku, nepřikládal sebemenší význam.

 Co kdyby se mu povedlo šikovně nešikovně nějak znehodnotit jejich náklad? Musel by znovu do lesa - rozhodně lákavější vyhlídka v porovnání s očekávaným návratem ztraceného věčně štěbetajícího kuřátka.

„Susan, ty už jsi tady?“ zajásal jeho dočasný ochránce, čímž ho probral ze zaječích úvah.

Derekova vnučka stála před domem v objetí svého blond Adónise a Andrew poznal, že ho letošní léto čeká velký průšvih. Pomalu se přibližovali k dvojici a on nespouštěl pohled z mladé dívky. Ženy. Černá hříva jí vlála ve větru a její omamná vůně si ho omotávala silou ocelového lana.

Večer nevraživě sledoval letmé doteky a vřelé úsměvy, které si pár vyměňoval. Nechápal, proč ho tolik štvou. Přivlastňovat si ji nemohl. Ani nechtěl, měl dnes chuť místo vítání trhat plevel. Navíc se mu přece nelíbila. Dlouhé nohy, útlý pas, okouzlující úsměv a vtipné poznámky ho ovšem nenechávaly v klidu.

 

Ten večer rozhodně spal špatně.

Naštvaně odkopl lehkou přikrývku, ruce si složil na hrudi a tvrdošíjně přivolával spánek, který se nejspíš někde s někým zatoulal. Moc dobře mu bylo jasné, kdo mu krade klid. Vztekle se zvedl, aby se nějak zabavil a snad přišel na způsob jak usnout. Nejprve se bezcílně potuloval kolem domu, než zamířil zpět.

Natočil si sklenici vody, s kterou se usadil na podlahu nejzapadlejšího koutu kuchyně. Dřevo nasycené nočním chladem mu hladilo tělo. Opřel se o zeď a sledoval v okně naproti němu, jak se měsíc vyloupl z mraků. Přivřel víčka, někde tam je jeho osud.

Šramocení ho probralo z úvah. Zbystřil, aby ve tmě rozeznal Susan. Opatrně našlapovala, jako by jí chůze dělala problémy, župan se jí pohybem rozevíral a jemu tím poskytoval pohled na útlou postavu zabalenou jen do tenkého tílka a šedých pyžamových kalhot. Připravovala si hrnek kakaa a jeho bavilo ji tiše pozorovat. Dívčiny ruce ho fascinovaly; s jakou elegancí dokázaly provádět běžné úkony. Připadal si náhle nepatřičně, šmíroval ji sice při běžné činnosti, ale ona o něm nevěděla.

„Nemůžeš spát?“ postavil se, aby k ní mohl přejít a cestou odložil sklenici do dřezu.

Postřehl, jak se lekla. Cosi hluboko uvnitř něj se škodolibě zaradovalo jejím rozšířeným očím. Ani mrknutím oka nedal znát, co se v něm odehrává za boj. Jedno já si přálo utéct, další chtělo v její blízkosti zůstat věčně a někde v koutku duše to temné černé já chtělo útočit.

Přitáhl si židli v bezpečí bariéry stolu. Netušil, co by jeho zvrhlé já bylo dnes večer schopno napáchat.

 „Vyděsil jsi mě,“ zamumlala kam si k pevné desce mezi nimi, kterou stále šmudlala rukávem.

Pokrčil rameny.

„Proč se tu tak schováváš?“ pokračovala v samomluvě.

Skoro si přál, aby mlčela a on si ji mohl dál jen prohlížet.

„Těžké sny,“ vysoukal ze sebe pár slov, aby uspokojil její zvědavost. Nepřemýšlel příliš nad jejich významem, ani co jí tím na sebe prozradil.

Natáhla se a pohladila ho po ruce, která ležela pár centimetrů od její. Ucukl. Jeho tělo nebylo zvyklé na hřejivý dotek. Překvapeně si prohlížel místo, které poznamenala svou dlaní, žádný rozdíl ale nezaznamenal, přesto mu kůže připadala náhle jiná, hladší, jasnější.  

Zbaběle utekl - jeho vlastní reakce ho překvapila a zastihla nepřipraveného.

Později pak na stropě nad svou postelí hledal odpovědi, které nenacházel. Nejspíš si nepokládal úplně přesně správné otázky, ale pro dnešní noc mu to bylo jedno.

 

Den za dnem ho to k jejich návštěvnici táhlo víc. Bránil se nově nalezeným pocitům, schovával se do ulity před náporem nových pocitů, vyhýbal se jí, jak jen se dalo, ale málo platné. Dům nebyl žádné honosné sídlo o dvaceti pokojích. Minimálně se potkávali u snídaně a u večeře. Stačilo by to, jenže Derek navíc toužil po nočních diskuzích, takže po jídle několik hodin ještě trpěl v jejich společnosti.

 

Zasazoval keř planých růží, které se rozhodli vysadit teprve nedávno. Zaujatě se zaobíral rostlinou, že si ani nevšiml květovaných šatů, které se mu otřely o obnaženou kůži zad. Až když mu lehký vánek donesl opojnou vůni, která ho dráždila tolik večerů, pochopil, že venku není sám. Otřel si pot z čela a rozhlédl se po okolí. Všiml si jí, jak u vedlejšího záhonu trhá heřmánek; nejspíš o něm ani nevěděla. Využil příležitosti si ji nerušeně prohlédnout jako nesčetněkrát za dobu jejího pobytu tady.

Odhodila neposlušný pramen z čela a on zahlédl křehkou linii rtů. Skoro nahlas zaskučel. Všiml si, jak si mne krk.

Přešel jí za záda, a aniž by nad svým činem uvažoval, začal mnout ztuhlé svaly. Nedokázal zastavit své nutkání dotýkat se jí. Vlastně celou jeho bytost naplnila natolik, že on už neovládal tělo, ale ono jeho. Přistihl se, že ji pravidelnými pohyby hladí bolavý krk. Hebká kůže mu klouzala pod prsty lépe než nejjemnější hedvábí. Polekal ji, ale když ho poznala, uvolnila se.

Když ji poté v altánku posloužil jako vrba, zaškrtil by se, jenže ho to ovládalo skoro jako loutkoherec svou figurku.

Rozhodně čas, který s ní byl, považoval za zajímavě strávený. Nikdy by neřekl, že bude fungovat jako zpovědník. Zaujatě poslouchal její vyprávění a představoval si tu malou pihovatou holku, jak dychtivě čeká na své semínko. A sám pak pocítil to samé zklamání, když zjistila, kam ji zařadili. Neudržel se, musel najít způsob jak ji utěšit. Nedalo mu příliš práce vybrat vhodná slova. Její úsměv ho hřál víc než slunce za pravého poledne.

 

Zamyšleně pozoroval drobnou dívku, která se plně soustředila na svou práci nad začouzeným kotlíkem. Nechápal co se s ním děje. Derekovi před měsícem opět přijela vnučka. Očekával směšně blábolící všude se pletoucí vytáhlou holku, která tu byla posledně, ale místo ní se tu ukázala mladá elegantní dívka se zajímavým pohledem hlubokých černých očí. Její vlasy stále voněly po slunci, levanduli a něčem hodně známém.

Byl absolutně zmatený svými pocity. Dokud se tu neukázala, dokázal žít bez jakékoli ženy, která by mu komplikovala život. Ani mu přítomnost ladných křivek nechyběla. Ženy. Merlin je nejspíš stvořil omylem anebo za účelem nějakého trestu pro muže. Díval se na ta stvoření s nezájmem, až skoro s odporem. Možná proto, že se s nimi za svůj ‚nový‘ život příliš nesetkával. Pár dívek z nedalekých vesnic zahlédl, když se s Derekem dostal na trh, kde prodávali plody své práce, jenže žádná ho neuchvátila tak, aby se za ní otočil. Navíc to jejich hihňání ho příšerně rozčilovalo.

Se Susaniným příchodem se mu převrátil poklidný běh života vzhůru nohama a nabral ho přitom tvrdě na rohy. Napřed s tím bojoval, snažil se nevšímat si jí - jí ani jejích projevů - jenže když kolem prošla a on ucítil její vůni, zbláznil se mu v těle testosteron, zatemnil se mu mozek a on přestal rozumě uvažovat. Celkově přestal fungovat obvyklým způsobem.   

Pomalu ho, den po dni, týden po týdnu, naplňovalo přesvědčení, že mu na ní záleží přespříliš.

 

Noční běsy mezi tím změnily taktiku. Teď mu posílaly na dobrou noc představy černovlasé dívky. Nebál by se těch snů, kdyby nekončily násilnostmi nebo příšernostmi podbarvenými krví.

Musí se od ní držet dál, než jí provede některou snovou ošklivost; to by ho zabilo.

 

„Chystáš se tu zapustit kořeny?“ přisedla si k němu do písku na jeho oblíbené místo v kryté pláži.

„Proč si mě tenkrát v té jeskyni nenechala?“ Zadíval se na vlny, které si s větrem hrály na honěnou. S podobnými myšlenkami se zabýval už několik let. Konečně mohl dostat odpověď.

„Nikdo si nezaslouží - “ zarazil její snahu o vysvětlení lehkým mávnutím ruky. Mohl čekat její iracionální touhu chránit všechno živé.

„Sama těm nesmyslům nevěříš,“ nabral hrst písku a pozoroval, jak se postupně mezi jeho prsty prosívá.

„Andrew…“ zašeptala, ale nenacházela vhodná slova. Poznal, jak ji trápí jeho nálada.

„Ani pořádně nevím, kdo nebo co jsem,“ zopakoval prosívání písku, „mudla… kouzelník… Andrew…“

„Proč aspoň něco nezjistit?“ usmála se Susan trochu stísněně a podávala mu svou vlastní hůlku.

Protáčel ten kousek dřeva v prstech, než ho vrátil.

Překvapila ho její spontánnost, ani si neuvědomila, jak riskuje. Co když právě tím proutkem, který drží, probudí toho příšerného predátora, kterého ukrývá hluboko v sobě.

„To nemůžu, je to moc nebezpečné,“ odhodlaně se bránil choutkám čarovat, které ho jako tajemná chapadla zevnitř objímala.

„Ale já ti věřím, Andrew,“ obtočila mu prsty kolem štíhlého proutku. Vychutnával si pocit spojených dlaní, prstů, které mu přejely po zápěstí, i její teplo.

Ucítil, jak mu tělem prochází magie. Proudila jeho žilami, toužila dostat se ven, ukázat svou sílu. Kdyby jen dokázal rozeznat, jestli je to jeho vlastní, nebo ta temná, která ho obklopila a naplnila v jeskyni. Snažil se soustředit a rozpoznat pocity, které ho zahlcovaly. Páteří mu projela energie, která si cestu ven prodrala skrz hůlku. Nepatrně zakroužil zápěstím, spolu s mumláním slov, která sama splývala z jazyku. Gejzír jisker podebral nedaleko ležící větvičku a přetvořil ji na květ leknínu. Užasle sledoval výsledek svého prvního pokusu o kouzlo. Netušil, jak to udělal.

Susan vzala křehký květ opatrně do dlaní a zadumaně si prohlížela jeho výtvor, který uchváceně svírala v dlaních.

Její výkřik ho probral z mlhy dojmů a emocí. Otočil se, aby zahlédl, jak vyděšeně pustila štíra z ruky a zmateně hledí na jeho ruku s hůlkou namířenou jejím směrem.

Stejně jako se ona zbavila nebezpečného zvířete, zahodil on proklatý kus dřeva, který se v jeho moci stával nebezpečnou zbraní. Raději šel zaměstnat ruce něčím užitečnějším, méně nebezpečným.  Cítil v zádech její pohled, ale nedokázal se na ni podívat. Nechtěl zahlédnout odpor nebo zděšení. Od ní ne.

 

Seděl na verandě s pohledem upřeným na hvězdné nebe. Jeho vlastní soukromé peklo ho nutilo být vzhůru. Nejraději by se propadl do snů, ale to znamenalo prožívat nejhorší možná muka, proto raději nespal. Poslední dobou se mu opět zdávalo o drobné dívce, která se v bolestech svíjí u jeho nohou. Nedokázal jí pomoct, nedokázal se pohnout. Sledoval její tiché utrpení a někde hluboko pociťoval záchvěv uspokojení. Budil se s bušícím srdce a s propoceným oblečením, jako by právě uběhl maraton. V takových chvílích mu nedokázala pomoct ani ledová sprcha, přes nekontrolovatelný třes ji vůbec necítil. Ustrašené, naprosto zoufalé oči se mu dostaly pod kůži. Nejhorší noci zažíval, když se z modré stala tmavě hnědá a světlé vlasy ztmavly na černo. To trpěl nejvíc.

„Všichni bojují se svými démony, ale jen někteří jsou dost silní, aby to přiznali,“ probudil ho šepot u pravého ucha.

26.07.2011 00:00:52
nadin
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one