.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     
Kapitola 2 - Zachráním tě - obrázek

Kapitola 2 - Zachráním tě - obrázek

Zuzanka nám čekala dlouho, snad nemá prosezeniny a ve vlasech pavučiny ;)
Každopádně tu máme jednoho Reguluse na přání, za kterého poděkujeme naši mega rychlé betě elu elulinek  

 

 

 

 

Praštila sebou unaveně na postel. Dopadla z plné výšky, takže sponka držící dlouhé vlasy nápor nevydržela a uvolnila černý vodopád na polštář. Přemýšlela, že se blažené pozice nevzdá minimálně hodinu, jenže chichotání a štěbetání naplňující místnost ji donutilo vstát. Dívčí škola rozhodně není místo, kde by člověk mohl hledat ticho a klid. Odfoukla ofinu z očí a odevzdaně začala urovnávat pomačkanou uniformu, aby nedostala vyhubováno za neupravenost.

„Susan, pospěš!“ Do břicha ji zasáhla taška s učebnicemi a nezachycena se svezla k zemi, kde s těžkým žuchnutím zůstala nehybně ležet. Vzdychla, o upraveném vzhledu si dnes vážně může nechat jenom zdát. Vyběhla spěšně za kamarádkami na chodbu.

 

Seděla v druhé lavici a zasněně, asi jako zbytek třídy, sledovala výklad pohledného profesora. Blond vlasy mu v odpoledním slunci zlatě zářily a ona se propadala do snů o vřelé laskající náruči.

Hloupá dívčí iluze, ale přesto krásná.

Žmoulala rty konec svého pera. Když na jazyku ucítila drobounké cucky, raději přestala a začala pro změnu tvořit rámeček z nesmyslných obrazců a srdíček na pergamenu.

Kdyby jen její starostlivý otec věděl, jak jeho milovaná dcerunka tráví hodiny. Neustále se snažil dohlížet na to, aby se nedostávala do přílišného kontaktu s opačným pohlavím. Mohla by náhodou upadnout v pokušení a oddat se neřestem. Proto také ze všech možných kouzelnických škol vybral právě Krásnohůlky. Neočekával ovšem, že na dívčí škole učí i muži. Ach, a jací. Spolu s půlkou školy zakládala fankluby na toho či onoho favorita.

V Krásnohůlkách se sice vzdali výchovy chlapců, stejně jako v Kruvalu dívek, ale to nebránilo školám v konání společných akcí. Zvlášť když tímto způsobem byli kolikrát rozděleni i sourozenci. Školy proto pořádaly společně různé slavnosti, kde se rozhodně konala i družba. Jednalo se přirozeně jen o plesy při různých příležitostech či všelijaké sportovní a jiné hry a soutěže, ale i tak se dalo velmi dobře těžit a získávat patřičné zkušenosti.

Jistě, přísná pravidla dívkám zakazovala sebemenší přestoupení etikety, ale co profesorské oči nevidí, to jim mysl netíží. Mladé pubertální slečny dokážou být v lásce značně vynalézavé.

 

„Dnes jsem se rozhodla poslat mu dopis,“ hrdě jí hlásila kamarádka cestou do parku, kde chtěly strávit dopolední volno.

Susan se na ni překvapeně otočila a málem vrazila do okolo procházející skupinky. Jak vysvětlit zamilované dívce, že je krásné platonicky snít o svém učiteli, ale překročení určitých hranic je reálné asi jako letní sníh.

„Viděla´s, jak něžně se na mě díval?“ švitořila dál Luisa přemožena svými city, o kterých se domnívala, že jsou ty nejhlubší a nejčistší, čímž Susan doslova nakazila. Dovolila si proto romantickou představu, že zázraky se přeci jen mohou stát.

Susan popadla přítelkyni za loket a zatáhla ji na lavičku ukrytou pod rozložitými větvemi starého dubu, kde se jaly skládat milostné psaní.

„Kam pojedeš letos na prázdniny?“ pokrčila Luisa nohy, když už jí plně popsaný pergamen ležel v kapse.

„Nejspíš k dědečkovi. Už jsem ho pořádně neviděla čtyři roky,“ zamyslela se černovláska a natáčela si dlouhé vlasy na prst.

Tatínek si ji když měla volno bral sebou na služební cesty, nebo případně trávila prázdniny u nových přátel. Zajela si k moři, na hory; celkově shlédla spoustu zajímavých míst a na pobyt na venkově už prostě nezbýval čas.

Zvedla pohled k mrakům loudajícím se na obloze a vybavila si poslední dny na dědečkově malé farmě. Nechala střevíčky sklouznout kamsi do trávy a v duchu se vrátila do čarokrásné přírody venkova a dětských let, která tam prožila. Do snění se jí pomalu vloudila vzpomínka na omráčeného mladíka a jejich ne zrovna pěkné rozloučení.  Rukou si instinktivně přejela po krku. Z dopisů věděla, že je stále v bezvědomí, což ji trápilo i uklidňovalo zároveň. Rozporuplné pocity se v ní praly. Přála si, aby se uzdravil, aby její snaha nebyla planá, ale co když se jedná o zlého a krutého člověka, který si smrt zaslouží? Nikdo si nezaslouží zemřít, vynadala si za hloupé myšlenky a přenesla se raději zpět na dřevěnou lavičku.

Upravila si vykasanou sukni a hledala odkopnuté střevíce. Za chvilku ji čekala další hodina plná romantických představ a rozhodně nemínila přijít pozdě.

 

Splašeně mrkala, aby zahnala slzy, které se jí draly z očí. Usmála se na vzdalující se loďku a mávala jako o život. Luisa sice nemizí navěky, ale přeci jen si zvykla mít ji u sebe a teď nastávají dlouhé dva měsíce, kdy se musí rozloučit. Naposledy se zadívala na tečku na obzoru a nasedla do připraveného kočáru k hloučku rozjařených dívek. Různorodé dopravní prostředky je odnášely zpět do laskavé péče jejich rodin.

Škola se jí z okénka zdála tichá, prázdná a cizí. Opřela se do pohodlného polstrování, natáhla si nohy a přijala kousek čokolády od své spolucestující. Ani nepostřehla, jak několikahodinová jízda rychle uběhla.

 

Táta s hordou dalších lidí v obývacím pokoji řešili poslední problémy služební cesty, proto se raději uklidila do svého pokoje a balila na prázdniny k dědečkovi. Mudlové jsou zvláštní stvoření, zachichotala se a dál skládala kousky oblečení do kufru.

Těšila se, jak osobně vylíčí své školní zážitky někomu, kdo je pochopí, protože dědeček byl čaroděj jako ona. Své schopnosti zdědila po mamince, a ta jí právě teď moc chyběla. Posadila se na postel, nohy složila pod sebe a zadívala se na vřelý úsměv plný pochopení na jedné z mála fotografií, které jí po ní zbyly.

 

Vystoupila z auta a poslala ještě tatínkovi na cestu vzdušný polibek a už se dívala za vzdalujícím vozem. Ráno stihla zaspat, a proto se více prostoru na delší loučení nedostávalo.

Nahlédla do všech hlavních místností, aby zjistila, že zejí prázdnotou, hodila zavazadlo do své komůrky - vybalí někdy později - a šla hledat obyvatele domu, aby oznámila svůj příchod.

Zastavila se u čerstvě natřeného plůtku a zahleděla se na dlouhé pole, plnými doušky vdechovala omamnou vůni léta a náhle si připadala jako ztracené ptáče, které konečně našlo cestu zpět do svého hnízda. Zaclonila si oči a kochala se okolní nedotčenou přírodou. Šla dál podle planěk, až našla nízkou branku a vešla do bylinkového království matčina otce. Přivoněla k levanduli, polechtala sedmikrásky, rozdrtila mezi prsty kousek tymiánu a opájela se volností, jež jí plnila od konečků prstů.

„Dědeček tě rozhodně nešetří.“

Dlouho nepřemýšlela, která slova zvolit. Jednoduše jí splynula ze rtů, když zahlédla šmouhy od hlíny na košili, tmavé kalhoty, zablácené boty a postavu shrbenou u keře. Sledovala, jak sebou trhl a vzhlédl. Mžoural jejím směrem, ale odpovědi se jí nedostávalo. Přešla k místu, kde odpleveloval rostliny, a tvářila se, že usilovně hledá. Narovnal se a založil ruce na prsou. S úsměvem se k němu otočila, když nenašla to, co očividně hledala.

„Jen se dívám, kde jsi ztratil jazyk,“ pokrčila rameny a vesele se usmála v odpověď na jeho tázavě zvednuté obočí. Její rozverná nálada se jí začínala podezřele líbit; dlouho nemluvila s mladým klukem, že si ani nevybavovala, jak odlehčující a příjemné to může být. Zavrtěl s nic neříkajícím výrazem hlavou a šel si dál po svých.

Sledovala jeho se vzdalující záda a přemýšlela, co by mu provedla. Má dva měsíce, aby mu vrátila jeho lhostejnost.  

 

Nimrala se v jídle, nechala ze sebe tahat školní zážitky a přitom po očku sledovala tichého černovlasého mladíka po své levici.

Dědeček byl k nezastavení, když se jednalo o jeho vnučku. Tak dlouho jim ke komunikaci musela stačit jen sova. Po večeři umyla nádobí a rozhodla se strávit ještě nějakou dobu výslechem, mladík ovšem jejich rodinné setkání rušit nechtěl a raději odešel spát. Zklamaně sledovala jeho postavu, než jí výhled zatarasily zavřené dveře. Alespoň se dozvěděla něco málo, co se děda uvolil prozradit, o Andrewovi.

 

Protáhla se slastně na posteli, luxus přispat si už si dlouho nedovolila. Hodila na sebe letní květované šaty a sedla si k toaletnímu stolku. Dlouhé černé vlasy si spletla do volného účesu. Černýma očima v zrcadle studovala svůj oválný obličej s malým nosíkem a drobnými pihami od slunce. Vyplázla na sebe jazyk a zvesela se zasmála. Život je příliš krátký, než aby ho ztrácela marnivostí.

Sandály si nazouvala cestou do kuchyně, klopýtla a zachytila se prvního pevného bodu před sebou. Po hmatu poznala, že se rozhodně nedrží dřevěného zábradlí. Putovala pohledem od svého lokte přes předloktí až k štíhlým bledým prstům, které se zatínaly do opálené kůže. Stál před ní, ruce založené na hrudi a s výrazem nekonečné trpělivosti čekal, kdy se obuje a pustí se ho. Zářivě se na něj s omluvou usmála. Protočil oči a šel si po svém. Nejraději by po něm tu zatrolenou botu hodila.

„On je němý?“ sesunula se na židli a pozorovala dědečka, který ji na talíř připravoval snídani.

„Ne, jen nemá potřebu mluvit,“ položil před ni starý pán misku s ovesnou kaší. „Chápu, že největší radostí dospívajících dívek je povídání si, ale někteří jejich radost ze švitoření nesdílí,“ usmál se na ni.

„Právě si mě degradoval na blábolící tělo bez mozku,“ vyčetla mu naoko, než zabořila lžíci do jídla.

 

Dopoledne Susan pomáhala s domácností i prací na zahrádce, po obědě se rozhodla využít prázdnin, ke koupání a opalování.

„Půjdeš se mnou?“ zkoušela naladit přátelství s jejich novým členem rodiny. Vidinou její společnosti, zřejmě příliš nadšen nebyl, ale nechal se od Dereka přesvědčit, aby si odpočinul u vody.

„Aspoň mi na ni dohlédneš,“ odstrkával ho od záhonu slunečnic.

Ponořila se do vln a nechala se unášet slabým proudem, tolik jí právě tohle moře chybělo. Pár prudkých temp a zapomínala na okolí. Přetočila se a plavala blíž ke břehu. Pevně si stoupla na mělčinu, vodou si nechala omývat pas a sledovala svého společníka.

„Andrew, neseď tam jak trol a pojď taky do vody,“ mávla na chlapce usazeného s nepřítomným výrazem na nedalekém kameni. Jeho pohyb si vyžádal notnou dávku přemlouvání, ale uspěla. Sledovala jeho pomalé pohyby při svlékání. Dech se jí zadrhl, mužské svalstvo je při používání fascinující podívanou. Přivřela mlsně oči, jako kočka před skokem na nevinnou oběť, a nadmíru si vychutnávala pozici pozorovatele.

Nelíbí se ti… Vůbec se ti nelíbí! Ujišťovala sama sebe chabě, ale přesto z přibližující se postavy nemohla spustit zrak. Snažila se vyvolat si před očima obrázek oblíbeného světlovlasého profesora, ale tvrdošíjně se jí tam objevovalo ploché břicho s tenkou čárkou tmavých chloupků mizících v tajích černých plavek. 

Počkala, dokud se nedostal až k ní a zahleděla se mu fascinovaně do tmavých očí.

„Vidíš, ani to nebolelo,“ snažila se provokováním zakrýt nervozitu.

Nesrozumitelně cosi zabručel v odpověď.

Stál vedle ní a hleděl kamsi na širé moře. Fyzicky stál vedle, ale jeho myšlenky létaly hodně daleko. Pozorovala jeho tvrdý profil a přemýšlela, kde se asi toulá. Stal se pro ni jednou velkou záhadou.  Chtěla ho zbavit chmur, které se mu zračily ve tváři. Plácla rukou do vln a postříkala ho řádnou sprškou slané vody.

„Sny si nechej na noc,“ zašklebila se a raději se vrhla do vody, aby se vyhnula odplatě.

Mokré pramínky mu spadaly do očí a kapky stékaly po bradě a přeci mu to v sluneční záři odražené od hladiny ohromně slušelo. Připlavala blíž, snad se chtěla omluvit, ale on o to zřejmě nestál. Obešel ji a pomalými klidnými tempy se vzdaloval. Křikla na něj, aby si dal pozor, že dál je silnější spodní proud. Ignoroval ji.

Mávla nad ním rukou a rozhodla se jít chytat bronz. Rozložila deku, našla pohodlné místečko a naposledy se zahleděla na obzor. Co viděla, ji vyděsilo. Strnula.

Její společník v klidu plaval, když náhle jakoby propadl transu nebo křeči. Jeho tělo přestalo fungovat a on se začal topit. Vrhla se okamžitě do ztemnělé vody. Rychlými tempy se dostala až k němu.

Zvláštní, vlastně ani tolik o život nebojoval, prostě se poddal, jako by smrt sám vyhledával.

„To-ne… Hochu… Tak… lehce… se-mě-nezbavíš…“ brblala ztěžka, když ho, držíc mu hlavu nad hladinou, táhla ke břehu. Prsty na nohou zavadila o písek. Úlevně si oddychla a začala bezvládné tělo tahat z vody. Položila ho na deku, která ležela nedaleko, a sklonila se k němu, aby zjistila, jestli dýchá. Její vlasy jej přikryly jako černá záclona. Našla puls a chtělo se jí radostí zavýsknout.

Zaklonila mu hlavu, dodala si potřebnou odvahu, aby přiložila svá ústa na jeho.

Jen mu chci poskytnout pomoc, ospravedlňovala se sama před sebou. Vdechla a svůj počin párkrát zopakovala, než se její zachráněný nerozkuckal. Rozzářila se radostí, že mu opět mohla zachránit život.

Zmateně se díval do její tváře, než se mu oči rozšířily poznáním. Ruka vystřelila k jejím vlasům, ale stejně rychle jako se odlepila od země, zase strnule klesla.  

 

Hlava ho bolela od neustálého tlachání. Ta holka snad nikdy nezavře pusu. Už hodinu se mu daří předstírat, že poslouchá nekonečné a nudné vyprávění o ničem, ale brzy i jemu dojde trpělivost.

Za Derekem přijela vnučka a vzala mu tak blažený klid, který v tomhle zapadlém koutě našel. Řezavé ticho, které mu tady tak vadilo, se náhle zdálo vzdáleným snem. Pronikavý pisklavý hlas té žáby mu v hlavě rezonoval jak napnutá struna, na kterou nezkušený kytarista neustále drnká odrhovačky. Dokonce se přistihl, jak přemýšlí, kdy se nadechuje. Nezjistil to. Mlela, mlela a mlela.

Rozjedenou večeři vyhodil a raději se vypařil.

Opřel se čelem o dveře a vydýchával zjištění, že podobných večerů zažije ještě víc než dost.

 

Vstal dnes poměrně brzy, ptáci ještě ani pořádně nerozehráli svou sinfonii, když vycházel z pokoje. V jídelně do sebe hodil pár soust, a když zaslechl dusot ze schodů, rozhodl se pro rychlý ústup, aby si zachoval aspoň poslední špetku zdravého rozumu.

Štěstí mu nepřálo.

Upadla by, kdyby se jí nestal dočasnou oporou. Zaťala mu prsty do předloktí a upravovala si boty. Jen tohle rozjívené stvoření může napadnout obouvat se cestou ze schodů. Možná ji měl nechat spadnout, aby si zapamatovala jistá pravidla. Jako například že boty by na noze měla mít dřív, než se rozhodne opustit pokoj. Ale na to už bylo stejně pozdě. Trpělivě čekal, než dobojuje s přezkou.

Vzhlédla a zřejmě si chtěla povídat, ale byl to jen její zájem. Dnes měl jinačí práci, než čekat jakou kloudnou větu dokáže stvořit. Nechal ji stát a šel si po svých.

Ne, ne, ne, ne a ještě jednou ne. Jakých příšerných zločinů se musel dopustit, že si vysloužil, aby neutuchající brebentění musel poslouchat i tady na zahradě.

Vytrhl plevel s větší razancí než je zdrávo vždy, když vypustila z hrdla další zachichotání a nutno podotknout, že se chichotala nepřetržitě.

Sedět ještě kousek blíž k němu, asi jí zakroutí krkem. Skoro cítil, jak jí zatíná prsty do kůže. 

Před očima se mu vynořil obraz jiné mnohem menší dívky, ležela v křečích na bílé podlaze a mramor zbarvovala rudá hustá tekutina řinoucí se jí z mnoha tržných ran. Natočila hlavu jeho směrem, její velké modré oči plné zoufalství ho prosily. Pootevřela pobledlé rty, ale místo slov z nich vyšla jen další krev.

Fascinovaně hleděl na výjev před sebou a snažil se ho ze všech sil zahnat, ale představa bolesti a utrpení se ho silně držela. Semkl pevně víčka a byl by snad i vykřikl, kdyby se mu do podvědomí opět nevetřel ten rozverný smích. Pro jednou byl vděčný za vyrušení.

Derek si nejspíš všiml jeho rozpoložení, přesto - nebo možná právě proto - když jeho vnučka navrhla odpočinek u moře, vyslal ho bez možnosti odmítnutí s ní. Podíval se na něj s tak zvláštním vědoucím pohledem, až ho zamrazilo. Připadal si, že se mu kdosi vrtá v hlavě a hledá skrytá tajemství.

Zatřásl hlavou a říkal si, že přeci něco podobného není možné.

Seděl s myšlenkami kdesi v minulosti. Nemohl uvěřit, že by měl na svědomí něco tak krutého, jako viděl ve své vzpomínce. Podle jeho úsudku muselo jít o vzpomínku. Viděl každý detail tak živě a přesně, jako by se odehrával právě v tu chvíli.

Určitě se snažil té dívce pomoct. Jenže podvědomí ho čím dál tím víc hnalo k přesvědčení, že se vše odehrálo trochu jinak, než by si přál.

Strach mu sevřel žaludek. Měl umřít. Rozhodně si zvíře v něm zasloužilo skončit pohřbené hodně hluboko. Pohrával si s tou myšlenkou, když ho opět vytrhl vysoký hlas.

„Andrew, neseď tam jak trol a pojď taky do vody,“ smála se po pás ve vlnách a mávala na něj.

Hodlal ji ignorovat, ale bohužel si svou vyřídilkou podrobila i jeho. Odevzdaně ze sebe shodil oblečení a přebrodil se k ní.

„Vidíš, ani to nebolelo,“ neodradilo ji od mluvení ani klidné šumění moře.

Zamručel cosi, aby si myslela, že ji vnímá a nevynucovala si další pozornost.

Nechal vodu, aby se k němu lísala a laskala od práce rozbolavělé tělo. Prohlížel si nekonečnou modř, která se pojila s blankytem na obloze, když mu do očí šplíchla sprška vody.

„Sny si nechej na noc,“ zaškaredila se na něj a skokem do vody ho opět obdařila dalším proudem vody.

Pomyslel si něco o malých jančících holkách.

Když se k němu přiblížila s dalším proudem slov, rozhodl se raději si zaplavat. Hladina se zdála klidná, sluníčko hladilo, přestal vnímat okolí. Drobné vlnky mu laskaly tváře. Voda pozvolna začala tmavnout, až dostala podobu kalamáře naplněného hustým černým inkoustem. Znatelně se ochladilo, zima mu prostupovala do celého těla a šířila se jako smrtelná nákaza.

Dostal křeč nejprve do pravé a záhy i do levé nohy. Okolní přívětivá krajina se proměnila na kobku připomínající jeskyni. Sykavá nesrozumitelná slova mu naplnila uši. Volala a vábila ho svou strašidelností, aby se potopil, aby se nechal plně pohltit. Sem patřil, mezi ty, kteří ho nyní volali a hledali.  Zašklebil se, konečně jeho osud najde naplnění, vyplní se, co se mělo stát.

Hrudník mu drtila nepředstavitelná tíha. Končetiny mu stahovala těžká závaží. Omdlel.

Pod nosem ho zašimrala vůně léta, volnosti a svobody. Dětství se vrátilo a naplňovalo ho štěstím.

Kde jen už tohle aroma cítil?

Zamrkal, aby zjistil, odkud přichází opojný pocit klidu. Znovu zahlédl vodní vílu, která mu kdysi zachránila život, když se topil. Její dlouhé vlasy, ho hladily a voněli vodou, sluncem a květinami.

Chtěl ji pohladit, musel se dotknout té černé záplavy, než mu opět zmizí, jako tenkrát. Natáhl ruku a…

Rychle dlaň stáhl a prsty zabořil hluboko do písku, aby tu pošetilost nedokončil.

Vědomí začalo plně pracovat a on poznal, že není v ráji s andělem, ale že se nad ním sklání Susan, Derekova vnučka.

Hloupost. Neskonalá hloupost. Malá brebentící holka s pištivým hlasem a s pihami na nose nemůže být onou zázračnou děvou, kterou mlhavě vídal ve svých snech.

Proč on? Snažil se ignorovat motání hlavy, prudce se narovnal, když se mu před očima roztančily hvězdičky, své unáhlenosti zalitoval. Opatrně se vyškrábal na nohy, posbíral si věci a vydal se zpět. Potřeboval být sám.

 

Ráno se probudil s přesvědčením, že si s ním podvědomí jen zahrálo hru klamů. Naplněn novou nadějí se vrhl do práce. Ještě za šera se pustil do nošení vody od pumpy k záhonům a zalévání.

Slunce se brzy vyšplhalo na vrchol a pálilo stejně silně jako několik posledních dní. K vodě ho to ale rozhodně netáhlo.

Triko už dávno zahodil stranou, akorát mu ten propocený kousek oblečení překážel. Neustále se na něj lepil a znemožňoval mu volný pohyb. Narovnal se v zádech, až cítil, jak klouby zapraskaly, a opět se pustil do práce. Potřeboval dnes tvrdou dřinu víc než co jiného.

Zlé sny mu nedávaly spát a k tomu se přidalo vtíravé podezření ohledně jedné černovlasé holky.

Je bolestné přicházet o iluze. Každou volnou hodinu se snažil naplnit prací, aby se vyhnul Susan a jejím hravým náladám. Přesto na ni narážel skoro na každém kroku. Jednou ho s ní Derek poslal do města pro zásoby. Jindy spolu trhali třešně; to že při tom málem spadla, jak se nešikovně nakláněla přes větev, raději přešel.

Když ho naposledy - prý omylem - postříkala ze zahradní hadice, aby se při tom mohla tvářit jako nevinnost sama, skoro se na ni hrubě rozkřičel. Chyběl jen kousek a vztek by ho ovládl naplno.

Trpělivost se s ním loučila každý den, aby s novým ránem nacházel další skryté zásoby.

 

Léto končilo a on si uvědomil, že spolu s ním odchází i ona. Byl tomu opravdu rád, ale v koutku duše věděl, že už nikdy nebude jeho život stejný. Zvykl si na neustálé schovávání a hledání místa, kde by měl klid. Jenže když bude pryč klid a ticho ho obklopí svou ledovostí a úplně ho pohltí.  Namlouval si, že pár dní bude divně opuštěných a smutných, než se vše zase vrátí do předchozího stavu, ale přesto si byl jistý, že se mýlí. Věděl to. Moc dobře to věděl.

Získala si ho. Mít mladší sestru, přál by si, aby byla aspoň z poloviny jako ona.

 

Seděl v křesle nohy opřené o parapet. Derek mu naordinoval pro zbytek dne volno a on si ho hodlal užít. Četl knížku, kterou našel v miniaturní knihovně v rohu svého pokoje. Pořádně ani nevnímal, co se mu autor snaží svými větami sdělit. Nesešlo na tom, hlavní bylo, že prostě jen mohl lenošit. Odhodil svazek za sebe na postel a zadíval se před sebe. Hodnotil, kolik mu život tady dal a kolik vzal. Těžká bilance, když neznal prvotní hodnoty. 

Zaklepání na dveře za jeho zády ho vytrhlo z pochybných úvah. Než stihl jakkoli zareagovat, vešla dovnitř Susan.

„Neruším?“ položila otázku a usmála se, když k ní natočil hlavu. Přešla k posteli a prohlížela si název rozečtené knihy. On jen vrátil pohled k protější zdi. Rád by ji odpověděl, že moc, ale raději se držel zpátky. Nerad by si své volno pokazil slzami a výčitkami. Mladé dívky jsou k nim náchylné, alespoň si to myslel.

„Přišla jsem se rozloučit,“ zašeptala k jeho zádům, když se neměl k tomu, aby se na ni znovu podíval.

Zbystřil, tohle téma ho začínalo zajímat. Postavil se a pár kroky přešel přímo k ní. Prohlížel si její obličej jakoby ho už nikdy neměl spatřit. Nevěřil, že ho popadla nostalgie, to určitě z radosti z blížícího se klidu.

Sklopila pod jeho pohledem oči. Našla jeho dlaň, do které mu vtiskla malou krabičku. Zmateně poděkoval.

Otevřel dárek a vytáhl černou kůži, na které se houpala lastura stejné barvy.

„Nic moc, ale děla jsem to sama,“ vyprostila mu ozdobu z prstů, aby mu ji mohla pověsit na krk. „Připomene ti naše první setkání,“ zašeptala, než mu vtiskla rychlou pusu na tvář. Susan za sebou spěšně zavřela dveře. Díval se strnule na jejich rám, možná že čekal, že se vrátí a dodá něco. Jedno co, prostě něco. Přišlo mu to všechno hloupě sentimentální. Zavrtěl hlavou ve snaze vyklepat nemístné myšlenky. Ta holka je vážně silně praštěná, pomyslel si. Přesto si přívěšek nesundal.

Večer, když se uložil ke spaní, mu nová ozdoba ležela na hrudi. Mušle ho lehce studila a jemu se ten pocit zdál příjemný. První člověk, který ho má rád. Zvláštní hřejivý a rozhodně ne nepříjemný pocit.

05.03.2011 18:42:36
nadin
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one