.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     

Kapitola 1 – Vůně tvých vlasů

Kapitola 1 – Vůně tvých vlasů  - obrázek

Kapitola 1 – Vůně tvých vlasů - obrázek

Zuzanko, čekala jsi dlouho. Snad tě tvůj sen nezklame.
Povídka jen pro tebe

Za betaci, ze srdce díky moc elu

Susan se usmála do sluníčka, prožívala poslední prázdniny, před nástupem do prvního ročníku v Krásnohůlkách. Proběhla malou zahrádkou, pohladila kvítka olivovníku a zamířila na pláž. Vytáhla loďku schovanou v úbočí skal kousek stranou od malé kryté pláže, zatlačila ji na vodu, skočila na sedátko a opřela se drobnýma rukama do vesel. Tempo za tempem se dostávala dál od břehu. Nechala pramičku volně unášet vlnami. Nebála se, dědeček se postaral, aby díky pár drobným kouzlům neodplula po moři daleko.

Lehla si na dno a tělo předala slunečním paprskům. Možná na pár okamžiků usnula. Probrala se a se zívnutím začala pátrat, kam ji dnes vlny dovedly.

Zvláštní… u té staré skály na pravé straně se cosi mihlo.

Zabrala do vesel a dostala se až ke krytému vstupu do tmavé jeskyně. Nesměla do těchto míst chodit, děda jí to přísně zakázal, ale ona přesto měla svou hlavu. Párkrát se tu už stavila, místo jí samo o sobě nahánělo příjemnou husí kůži. Ráda se bála a tak brala prolézání černých zákoutí, jak byla tady, za svou vlastní zkoušku odvahy.

Narazila na mělčinu a chystala se zjistit, kam až zajde dnes. Vyskočila z loďky, jenže ta se pod silnějším proudem zakymácela a ona upadla na písčitý břeh. Otřela si odřené koleno dlaní a dál nad tím neuvažovala.

Opřela se rukou o skálu, aby si mohla ze střevíce vysypat kamínky a nestačila žasnout. Přímo před očima se jí rozestoupil krytý vchod. Zesilující mrazení na zátylku ji nabádalo, aby utekla, ale ona přesto jen s úžasem hleděla, jak místo, kde se opírala rukou, i zem na které stojí, hltavě polyká kapky krve z její odřeniny. Opatrně vstoupila dovnitř a zahlédla tmavé jezero s ostrůvkem uprostřed. Krápníky ze stropu jako by kapku po kapce plakaly nad tichou hladinou. Tmu prozařovaly matné odlesky, které se mihotavě blyštěly a mizely kdesi v zákoutích. Písek tiše křupal pod nohama a kroky se jí strašidelně zdeformovanou ozvěnou vracely.

Černá vratká bárka ji trhavými pohyby dostala na písčitou vyvýšeninu uprostřed jezera. Rozhlížela se po děsivě prázdném a až hrobově tichém prostoru okolo, když zahlédla na hladině víry a kal. Zbystřila a zjistila, že pod vodní hladinou kdosi bojuje o život. Neváhala a skočila do hlubiny.

Voda se nad ní zavřela jako ledový ocelový krunýř. Skoro jí vyrazila dech. Naštěstí potápění a plavání bylo její hobby a nikdo si v něm s ní nezadal. Mnohem větší šok vyvolala děsivá a oživlá těla, která se okolo ní začala probírat k životu. Cáry oděvů vysely na ztrouchnivělých tělech.  Vyhaslé černé oči hledaly oběť, kostnaté pařáty místo rukou se po ní začaly sápat. Prosmýkla se okolo a potápěla se hloub k jediné živé bytosti, kterou viděla. Aspoň doufala, že se nehoní za přeludem.

Přímo před ní se objevila děsivá lebka bez obličeje. Málem strachem vykřikla, ale naštěstí zapracoval pud sebezáchovy a tak poslední vzduch udržela. Vyhnula se jejím spárům, bohužel ne dost rychle. Do ruky se jí zaryly ostré nehty. Zaťala zuby a dál bojovala o dva životy, svůj a nevinné oběti, kterou tušila kdesi v tmách pod sebou.

Ucítila, jak ji opouští síly, v uších ji hučelo, oči pálily od zkažené vody a plíce trpěly nedostatkem kyslíku. Kruh mrtvých se kolem stahoval pevněji, už neměla energii na vyhýbání. Přesto tvrdošíjně plavala dál.

Cítila, jak se z ran, které jí nemrtví utržili, pomalu začíná řinout krev. Neudržela se a plakala.

Nechápala proč, ale mrtví strážci začali ustupovat. Přišlo jí, jako by se kolem ní utvořil ochranný štít, který jim bránil se jí dotknout. Více prostoru jí umožnilo zahlédnout černé kučery kousek od levé nohy. Prudkým převratem lapla bezvládné tělo a s posledním vypětím sil se s ním vyšplhala na malý ostrůvek. Rychle zatáhla onoho člověka do loďky a pryč odsud.

Bárka zaskřípala na písčitém břehu. Susan snad nikdy neviděla pláž raději. Klesla na kolena, poslední síly ji dávno opustily a to, co ji dostalo až sem, byl už jen strach a chuť přežít. Všeobjímající tma ji ukolébala do bezvědomí.

 

Probrala se celá rozlámaná ve své posteli. Nepříjemné prudké světlo pronikající otevřeným oknem jí vehnalo slzy do očí, které stále pálily, jako by v nich měla písek z celé pláže. Svaly protestovaly proti sebemenším pohybům. Opatrně se posadila, aby si pořádně prohlédla své zničené tělo. Zjistila, že má ošetřeny všechny rány do poslední odřeninky. Přemýšlela, co se vlastně stalo. Spustila zadumaně nohy na podlahu, kde vyhledala své pohodlné bačkory. Zmateně se rozhlédla pokojem, jako by ho viděla poprvé. Zamlžené vidění ji zaskočilo.

Vzpomněla si na svou záchrannou misi. Utáhla si pásek na teplém froté županu, který našla přehozený na židli u okna a vydala se zkontrolovat své úsilí. Vyhlédla na chodbu, podle ticha usuzovala, že všichni nejspíš ještě spící. Malé stavení nenabízelo příliš míst, kam někoho ubytovat. Sešla pomalu do přízemí. Dlouhé schody ji zavedly do předsíňky, která sousedila s kuchyní. Naproti se nacházel hostinský pokoj, kam se chystala podívat nejdřív.

„Drž se dál!“ zazněl dědečkův rozkaz, když se objevil ve dveřích od pokoje. Mladá dívka se na něj poděšeně podívala.

„Nejen, že porušíš můj zákaz vstupu do jeskyně, ty navíc ohrožuješ svůj život sebevražednými kousky v Temném jezeře!“ hudroval a přitom ji táhl dál od místa, kde nyní přebýval jejich host.

Vteřinu jí zabralo, než si uvědomila plný rozsah dědova sdělení.

„Jak ses mi mohl bez dovolení hrabat v hlavě,“ vzmohla se pouze na chabý odpor.

„Podle tebe jsem měl jen tak sedět a čekat až se jeden z vás probere a uráčí se mi říct co se stalo?“ strčil ji do její ložnice a zamkl.

 

Večer dostala milostivě volno opustit domácí vězení. Motala se v kuchyni, kde dědeček připravoval večeři, a přemýšlela, z které strany začít.

„Dědo… omlouvám se,“ naznačila nesměle první krok k usmíření. Po dobu svého trestu si uvědomila, že opravdu předvedla, jak neumí poslouchat a jak snadno se dostane do nesnází. Derek Lambo svou malou nezbednou vnučku nesmírně miloval a byl pro ni schopen udělat prakticky cokoli. Proto i nyní zaváhal pouze krátce, než nakonec její snažení s mírným úsměvem přijal. Slitoval se nad jejím nemotorným počínáním, objal ji kolem ramen a pohladil po vlasech.

„Vysvětli mi ale jednu věc,“ vymanila se Susan jemně z jeho sevření a pohlédla na něj svýma ještě napůl dětskýma očima.

„Jak to, že nás ty příšery nechaly odejít,“ zastavila se u mísy s ovesnou kaší, namočila si prst a bezelstně se usmála, než ukazováček olízla.

„Měli jste ohromné štěstí, podle všeho tvá dobrovolně darovaná panensky čistá krev a slzy utvořily dokonalou ochranou směs, před kterou se probuzení mrtví rozprchli,“ mračil se ještě dědeček, ale už z tónu bylo poznat, že jí dávno odpustil a spíše přemýšlí co dál.

Kolem pokoje pro hosty se muselo chodit po špičkách a obloukem. Jediný, kdo měl povolen přístup, byl Derek a nikdo jiný. Susan sice tajemno, které ho obestřelo, lákalo, ale netroufla si dědečka tak brzy pokoušet.

 

Chybělo už jen pár dní do začátku školy a Susan se pomalu chystala, až ji otec za pár dní vyzvedne a odveze domů. Stále nezjistila nic o záhadném cizinci, kterému zachránila život. Trápilo ji to, ale dědeček trval na svém zákazu a navíc byl mladík neustále v bezvědomí.

Blesk pročísl noční oblohu a plně ozářil dívčinu ložnici. S leknutím se při silné ráně hromu probudila. Přešla k oknu a zadívala se na klikatící se čáry na nebi. Opřela se o rám a zaujatě sledovala divadlo, které příroda předváděla na černém podiu nebe. Náhle dostala nápad.

Dnes má poslední šanci. Přehodila si přes ramena župan a utíkala s lucernou tichou chodbou. Pár vteřin nervozity než stiskla kliku. Dveře se potichu otevřely a ona se ocitla v místnosti, kterou toužila navštívit už dlouho. Pohledem sklouzla na lůžko a po špičkách přešla těsně k němu.

Nahnula se na nad bezvládné tělo. Zděsila se množství obvazů, které mu pokrývaly hruď i paže. Tak mladý… kolik mu může být? Odhrnula mu dlouhou ofinu, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Černé vlasy tvořily s pobledlým obličejem tvrdý kontrast. Vypadal, jako by spal. Tak nějak nevinně a křehce. Susan měla vždy slabost pro kudrnaté, modrooké prince se záplavou zlatých vlasů, proto ji nepřipadal krásný, ale přesto z něj nemohla spustit oči.

„Co, tě na takové místo asi přivedlo?“ šeptala spíš pro sebe než k němu, prsty mu přeběhla po neoholené tváři.

Drmolení z jeho úst ji probralo ze sna. Ucítila, jak jí zápěstí sevřelo pár prstů. Chtěla uskočit, ale jeho víčka se zatřepotala a náhle na ni unaveně hleděly hnědé oči. To ji přikovalo na místo.

„Kdo… jsi?“ zachroptěl.

„Su…Susan,“ dostala ze sebe po šoku. Dlouze si ji prohlížel a jí se to ze zvláštních důvodů líbilo.

„Tys… tys mě zachránila?“ šeptal trochu sípavě, hlasivky byly dlouho v nečinnosti. Na pár okamžiků zavřel oči, než pokračoval.

„Tvoje vlasy…“ dlouze se nadechl, „poznal jsem jejich vůni…“ zamumlal a snažil se o úsměv, ale popraskané rty mu to příliš nedovolovaly. Jeho hlas už dostával přirozenou barvu, která jí jemně vibrovala pod kůží. Měl chlácholivě laskavý baryton.  

Susan tiše s červenými tvářemi kývla na souhlas.

„Jak se jmenuješ?“ odhodlala se i ona k otázce.

Hbitě se vymrštil na nohy, jako by náhle nabral ztracenou sílu, a prudce ji přirazil k protější zdi. Tvář se mu škaredě stáhla, připomínal ďábla ze Susaniných nejhrůznějších představ. Ocelovým stiskem jí drtil ohryzek. Zmateně vytřeštila oči a snažila se lapat po dechu. Jeho oči nepoznávala, zmizel lehce medový nádech plný utrpení a nahradil ho šílený lesk a černá tvrdost.

„Prosím,“ prodralo se jí přes semknuté zuby.

„Jsi drzá, holčičko,“ syčel ostrým nepřátelským tónem, po měkkém hladivém sametu nebylo ani památky. Susan začínala pomalu ztrácet vědomí. Rej drobných jiskřiček ji nutil pevně semknout víčka. Kolena se podlamovala a ona hledala oporu ve zdi, ke které ji tiskl. Zmateně kolem sebe máchala rukama. Cítila, že ho poškrábala, ale jemu to zřejmě příliš nevadilo. Přestala bojovat. Zoufale naposledy naprázdno otevřela ústa, ani polknout se jí už nedařilo.

Sevření povolilo a Susan se zhluboka nadechla.

Zpod přimhouřených víček sledovala, jak její dědeček zakročil v pravý čas tím, že spoutal jejich hosta a odsunul ho kouzlem zpět na postel. Ten ihned upadl opět do bezvědomí.

Smutně si třela pohmožděný krk a tiše plakala.  Zachránila život zvířeti, jak mohla být tak hloupá. V taková místa by přeci žádný normální člověk nezavítal. Dědeček si jejího rozpoložení všiml, nechtěl jí ale přidat hubováním a tak svou vnučku raději jen konejšil.

„Netuší, co dělá. Usadila se v něm černá magie, která ho sžírá zevnitř.“ Pomohl jí na nohy a pomalu se přesunuli do patra.

„On… přeci… mluvil se mnou…“ zmateně hledala vhodná slova na popsání situace před jeho zběsilým útokem. Odpovědí jí bylo prosté pokrčení ramen. Ani on přeci nemohl vědět vše.

 

Regulus si připadal, že musel spát sto let a za tu dobu si jeho víčka odvykla na používání, obrostla mechem a nejspíš na nich i vyrostla skála, jinak si nedokázal vysvětlit, proč se z toho šíleně těžkého temna nedokáže probrat. Hlava mu třeštila jak po několikadenním, no, možná týdenním flámu. Hrozná věc tahle kocovina, už by se měl najít někdo vhodně inteligentní, kdo ji zakáže.

Snažil se přitlačit si ruce na vibrující spánky, ale i ty nejspíš podlehly domněnce, že je už nebude potřebovat a nehodlaly se pohnout ani o píď. Z hrdla se mu vydral zoufalý sten, který připomínal naříkání starého králíka. Cítit se minimálně o desetinku líp, zasmál by se sám sobě.
Projevuje se jak poraněný krocan a přitom ani pořádně neví, co se děje. Zamžoural na prkenný strop, rozostřené vidění se mu po pár zamrkání vrátilo do celkem normálního stavu.

Mozek sepnul. Kde to u všech mozkomorů leží?

Šramot po pravici ho přiměl natočit hlavu za zvukem. Pohyb se neprojevil jako zrovna nejchytřejší nápad, bolest hlavy se ozvala s mnohem větší razancí. Zaskučel. Jeho krk po dlouhém odpočinku silně zaprotestoval a pro jistotu se dopředu vybavil nejen chrapotem, ale i bolestivým přerostlým knedlíkem, který se hezky usídlil někde na půl cesty. Život si umí zahrávat.

Zaostřil na shrbenou postavu, která ho svou zarputilou činností vytrhla z revize vlastního stavu. Zahlédl shrbená záda a víc mu dopřáno nebylo. Stařík ustal ve své práci a otočil se k němu, dlouho si ho zkoumavě prohlížel, jako by se snažil dobrat až na dno jeho duše. Ten pohled se mu ani trochu nelíbil. Cítil ho až uvnitř lebky a rozhodně tam o dalšího nájemce nestál. Podvědomě přimhouřil oči, ale pohledem neuhnul. Tenhle seschlý člověk mu strach nenažene.

Starý muž se probral ze svého transu a konečně asi usoudil, že přivázaný-

Regulus zaškubal pouty na rukou, která zaregistroval až nyní. Co se to, u všech svatých i těch padlých, děje? Nechápavě se rozhlížel a hledal záchytné body, které by ho dostaly k pravdě a rozuzlení záhady jeho uvěznění.

„Klid, mladíku, nebo si ještě ublížíš,“ starcova ústa se sotva hýbala, přesto věta zapůsobila dost silně na to, aby se Regulus přestal vztekat. Přes odpor cesta ke svobodě nevedla.

„Kdo jste a kde to jsem?“ hlas mu nepatřil, zněl přiškrceně a hrubě. Nejspíš zdrsněl, jak si prodíral cestu staženým hrdlem.

Dostal hlt odporného nápoje. Jak si tekutina razila cestu do jeho břicha, zanechávala za sebou hedvábnou stezku. Lepší se polykalo a i chuchvalec chlupů, který se záhadným způsobem dostal do jeho krku, zmizel.

„Díky,“ vysoukal ze sebe nejistě.

Nechápal, co se děje. Spoutali mu ruce, ale ublížit mu nechtěli. Strašně rád by téhle komplikaci přišel na kloub.

„Jmenuji se Derek, našli jsme vás napůl utopeného v jezeře,“ podal mu nejnutnější informace jeho věznitel.

„Proč ta pouta?“ snažil se stále poukázat Regulus na pro něj nejpodstatnější fakt.

„Ve slušné společnosti je zvykem se představit!“ upozornil ho přísně Derek.

„Já jsem…“ zarazil se, nějak nedokázal přinutit mozek myslet, a ač se snažil sebevíc, jméno mu unikalo v mlze.

Svraštil čelo a v narůstající panice se snažil vybavit jakékoli podrobnosti ze svého života. Nic. Pusto. Černé ohromující a vysilující vakuum se mu nalepilo na mozek a polykalo veškeré vzpomínky. Kdyby ho to tolik nevysilovalo, rozkřičel by se. Jak mohl na vše zapomenout? To vedl tak nudný a nezáživný život? Přeci nemohl jen tak ze dne na den přijít o své já? Propadal se do beznaděje, neviděl nic, co by ho nutilo pokračovat. Ještě, že tu byl ten člověk, před ním si nedovolil plně rozvinout své zoufalství. Raději zatlačil hořkou chuť na jazyku a nechal se pohltit otupělostí.

Jeho zachránce ho netrápil příliš dlouho, bez tak by ničeho nedosáhl. Jednoduše ho přejmenoval prozatímně na Andrewa, aby ho nemusel oslovovat Ty-tam.

Lambo měl s Regulem neskutečnou trpělivost. Krok za krokem ho připravoval na uvolnění pout a učil ovládat vztek v sobě, který pouštěl uzdu černé magii ukrývající se v něm. Postupně usilovali o nalezení známek jeho minulosti, když ale mozek odmítal spolupracovat, vzdali se snažení a jednoduše začali budovat nový příběh od začátku. Regulus se chtěl smířit s ranou osudu, která ho přiměla stavět vše od nuly, jenže přeci jen noc co noc namáhal před usnutím svou paměť a pátral v ní po nitkách, které by ho zavedly dál než jen ke dni, kdy se tady probudil.  Všechno marné, nikam ho to neposunulo. Zoufal si, namlouval, že dostal vlastně druhou šanci, za kterou by měl být vděčný, ale minulý život mu nic nemohlo nahradit. Cítil se vystrčen, chyběla mu sounáležitost s okolím. Starý pán byl hodný, a přestože se mu snažil vše vynahradit, jeho rodina, přátelé… vše stálo za černou oponou.

Dny plynuly klidně a pomalu. Regulus se cítil čím dál tím líp. Rychle se postavil na nohy a jeho mladé tělo začal zmítat neklid a touha po akci a pohybu.

 

 

Tvrdý hrot mu tlačil na krk. Čelo pokryly kapičky ledového potu, jak se snažil vymyslet výmluvu za chybu, která neexistovala. Srdce nejspíš už nikdy nenalezne pomalý rytmus. Bojovalo o poslední údery. Bezvýrazné oči zpoza drobných škvírek si ho chladně měřily. Mumlal omluvy, ale slova neslyšel. Dech se stával ostře ledový, obláčky páry se mu srážely kousek od úst. Místnost se mu zatočila pod nohama a on bral náhle schody po dvou. Tmavý dům, studený, tvrdý a přeci pro něj tak známý. Čas ho doháněl, a proto přidal do běhu. Vzal za kliku tolik známých dveří, ale ty se neotevřely. Bušil, běsnil i kopal, stále nic. Posměšný hlas za jeho zády mu pěnil krev, ohnal by se po posměváčkovi, ale neměl kdy, musel ty proklaté dveře otevřít. Svezl se zoufale po rámu a naříkal. Nikdy se necítil zlomenější.

Velké oddané oči se k němu upínaly, prosily, ale on nechápal oč. Napřáhl za nimi ruku, aby je zastavil, jenže nahmatal jen prázdnotu. Prsty se stáhly v pěst, která hrozila imaginárnímu nepříteli. Nakonec ho stáhl vír opět pod hladinu a on lapal po dechu. Voda okolo se pomalu uzavírala a tmavla. Drobné prsty se mu zamotávaly do vlasů. Přál si pomocnou ruku uchopit, usnadnit zachránci práci, ale jakmile se natáhl, ruka zase zmizela a on zápolil o život sám… bezradně sám.

 

 

Regulus se těžce probudil. Seděl zkroucený v rohu místnosti. Stáhl propocené triko a odhodil ho stranou. Prohrábl si zcuchané vlasy a snažil se přijít na to, co se mu jeho podvědomí snaží naznačit. Pár minut bezradně hleděl do noci. Pak si pokoušel za zavřenými víčky přehrát snový příběh, ale zachytil jen nic neříkající útržky. Tvrdé kroužení kolem jeho srdce ho upozornilo, že zoufalství se pomalu mění na neovladatelný vztek a raději se přesunul k posteli, kde se chystal usnout rychleji, než se ho zmocní ostré pařáty jeho druhého potlačovaného já. Pohodlně se rozvalil na posteli, rukama si podložil hlavu a relaxoval.

Ráno ho polechtalo na nose nesmělými paprsky. Probral se časně a raději noční zážitek vytěsnil do zadní části jeho podvědomí. Oblékl se a vydal na dlouhou procházku. Pláž ho uklidňovala. Prsty na nohou se mu nořily do písku a příjemný klidný pocit naplňoval jeho mysl. Zaclonil si oči a rozhlédl se po nekonečné modré vodní ploše táhnoucí se po jeho pravici. Myšlenky si pomalu sedaly, každá na své místo. Našel si hladký kámen uprostřed skaliska, o které se tříštily vlny hnané větrem proti skalám. Zahleděl se na tvořící se pěnu a přemýšlel o nesmyslnosti bytí. Pomalu se posadil, opřel se loktem o druhý kámen a dál se věnoval svým úvahám.

Probudil se tady v zapomenutém koutě světa, malém ráji uprostřed pekla. Netušil proč ho osud zavedl sem a proč mu nedal ani malou indicii kam dál. Rukou si instinktivně prohrábl zcuchané vlasy. Možná měl zemřít a nedopatřením zůstal tady, aby si ho smrt vyhledala v jiné chvíli. Možná měl zůstat žít a vykonat něco podstatného anebo prostě jen neexistuje důvod. Popadl nejbližší oblázek, na který dosáhl a bez zájmu ho povaloval mezi prsty.

Věci se dějí bez ohledu na to, zda chceme a zda je za jejich počínáním skrytý význam. Jen se jeden živočich ocitl na stejném místě s jiným živočichem, aby se mu mohl zaplést do života, na jak dlouho a jak silně už nechme na živočichovi.

Kamínek vyletěl z jeho dlaně, aby se usídlil na dně hlubiny. Nejraději by za ním skočil sám. Nesnášel pocit beznaděje a frustrace, která ho občas zmáhala a nutila filozofovat. Velkým vědátorem se rozhodně nenarodil, odfrkl si a přemítal dál, kým byl a kým se stát.

Vítr si pohrával s jeho dlouhými černými vlasy. Odhodil pramen, který mu sklouzl do obličeje a rukou zašustil o neholené strniště. Unaveně, s pocitem, že má tělo starce a napnutým svalstvem se rozhodl vyrazit zpět k domovu.

Zašklebil se, k domovu… ani netušil, kde jeho doma je.

 

„Takhle to dál nepůjde!“ na hlavě mu přistál ručník. Derek stál s rukama v bok mezi dveřmi a mračil se na něj. Strhl si novou ozdobu a čekal, až se mu dostane vysvětlení, co jeho domácímu přeletělo přes nos.

„Odmítám sledovat, jak se tu plouháš, jako strašidlo a upadáš v nic nedělání,“ obcházel a měřil si ho zkoumavým pohledem.

„Koukej se dát do… přijatelného stavu, já tě budu čekat vzadu na zahradě!“ nekompromisní sdělení vylučovalo veškeré námitky.

Regulus nehnul ani brvou, vzal si od něj připravené hygienické potřeby a za domem u pumpy se uvedl do, dle Derika, přijatelného stavu. Dlouhé, čerstvě umyté vlasy si stáhl do malého copu, oholil se a opláchl obličej. Studená voda mu pomohla probrat se trochu k životu.

Ne, rozhodně nebyl na zahradě. Tohle byly lány a lány všech možných druhů zeleně a koření. Ani zahradník určitě nebylo jeho vytoužené povolání, přemítal, když jeho záda zaprotestovala nad několikahodinovým ohýbáním.

Už několik dní nezažil klidné odpoledne, v potu tváře pomáhal Derekovi v jeho skromném živobytí. Nakonec našel v těžké dřině určitý druh uspokojení. Když nic jiného, aspoň usínal natolik znaven, že ho noční můry přestaly obtěžovat.

„Dědeček tě rozhodně nešetří.“

Otočil se za posměváčkem jednoho teplého rána. Sluneční clona nejasně obtékala stojící tmavou siluetu a tím mu bránila poznat, komu slova patří.

12.11.2010 18:51:24
nadin
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one