.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     
Mudlinka - díl 6 - obrázek

Mudlinka - díl 6 - obrázek

Prý je tu sháňka po kapitolce, tak tady ji máte ;)
Tento díl bych ráda speciálně věnovat své předrahé betulce, protože se pod ní z 80% podepsala, hlavně na ústředním rozhovoru. Děkuji za tvé geniální nápady. ;)
Wixie, slíbila jsem ti ještě kousek Luciuse, já vím. Trochu se tu objeví, ale víc ti ho dám později vážně. :D

O Lauře

Těžké výpary dopadaly v hustých chuchvalcích na desku pracovního stolu, kde se srážely do krůpějí. Po uschnutí za sebou nechávaly drobná kolečka. Nevšímal si jich, za ta léta strávená nad kotlíkem, se naučil ignorovat poškozený nábytek.

Na pozlacených váhách odměřil přesnou dávku prášku z Třapice Lední, jiné by samozřejmě roztavila.

Za stálého míchání přidával po kapkách nažloutlou směs, připravenou několik dní dopředu, aby řádně uležela a uzrála do požadované kvality.

Úmorné soustředění si svou daň vybralo k ránu.

Zmoženě se složil na gauč, kde místo pár minut odpočinku tvrdě usnul.

Probral se s pocitem, že zavřel víčka před pár minutami, ale záhy zjistil, že se venku opět stmívá.

Šťavnatě zaklel. Promarnit celý den - už dlouho nezažil podobné vyčerpání. Výhodou je, že ještě nezačal školní rok a on se nemusí starat o žádné poškoláky ani opravovat ignorantské stupidity, co si mu dovolují odevzdávat na místo domácích úkolů.

Protáhnul si rozbolavělá záda, zničená nepohodlným lůžkem. Zkontroloval přesný čas.

Další hrubé nadávky prořízly ticho sklepení.

Zahalil se do pláště, nabral dovařené lektvary, zabezpečil místnost a spěšně opustil prostory hradu.

Venku zahlédl Hagrida se dvěma psi.

Vrátil se a zadíval se opět k hájence znovu.

Od kdy má jejich hajný dvě obludy?  

Zavrtěl hlavou, na zvědavost neměl kdy. Dostal se hluboko do Zapovězeného lesa až za hranice pozemků školy. Nasadil si masku, stáhnul kápi do obličeje a s posledním zavlněním pláště se přemístil.

Se slabým zapraskáním stanul nedaleko tmavé jeskyně, obrostlé změtí popínavých rostlin. Popraskané kameny už nebylo možné ani rozeznat. Trnité houští mu uvěznilo hábit. S netrpělivým škubnutím se osvobodil.

Jak mohl Malfoy vybrat tak hloupé místo na jejich setkání, to asi nikdy nepochopí.  

Rázným krokem se skrz houští prodral ke vchodu. Vytáhl hůlku, zaklepal na okraj vstupu a zároveň vyslovil smluvené heslo.

Před jeho zrakem se rozprostřel prostorný elegantní sál s vyvýšeným podiem. Přešel k nedalekému stolku, ze kterého si vzal sklenku čiré tekutiny.

Rozhodně si potřeboval zachovat chladnou hlavu a čisté smysly. Po usrknutí zjistil, že marně doufal v nealkoholické pití, pokud je vše v Luciusově režii.

Opít a poté dotyčného konfrontovat s nevhodným chováním v době nefungujícího mozku - taky cesta k cíli.

Pomalu se místnost začala plnit nově příchozími. Netečně přejížděl očima shromáždění. Dělalo se mu ze všech a všeho kolem špatně. Pohledy prozrazující zvrácenost zúčastněných skrýval málokdo. Nebylo před kým. Hostitel se samolibně procházel kolem a vše povýšeně a pobaveně sledoval. Hledal další možnou oběť Severus a podle výrazu usuzoval, že už nejednu našel.

„Přestaň se mračit,“ svádivý šepot, který se mu rádoby smyslně vetřel do levého ucha, už dávno nepovažoval za vzrušující.

„Camilo,“ upil ze sklenice, „věnuj se raději svému manželovi,“ naznačil pokynutím hlavy k malé zavalité kreatuře v davu. „Zdá se, že mu chybíš,“ shodil ruku snažící se mu nenápadně dostat pod hábit.

„Stále odtažitý a nedostupný. Víš, že to se mi na tobě líbí,“ vrněla a snažila se laskáním jeho zátylku zmírnit odpor. Kroužila kolem něj jako sup, otírala se o něj tělem natlačeným v černých krátkých šatech a rozepnutém plášti.

Kdyby věděl, že bude tak neodbytná, těch pár rozkošných nocí by si s radostí odpustil.

„Mně se ale hloupé ženské nelíbí,“ slova doprovodil výrazem, který jasně naznačoval, že je myslí vážně. Dáma se urazila, odnesla své rádoby pohled přitahující pozadí hledat zábavu jinam.

Vyžadoval, aby si obě strany užily krátký vášnivý románek a pak adieu. Spoléhal na svůj odhad a volil osoby naladěné na stejnou vlnu. Párkrát ale přestřelil. Některé, jako Camila, to nehodlaly akceptovat. Tropily scény, když je bez výčitek opouštěl. Jedny umlčel dárek, jiné potřebovaly pohrůžku, aby pochopily, že jeho není rozumné tlačit ke zdi.  

Pánské osazenstvo jejich vražedného společenství ho vidělo jen jako samotářského poustevníka, který o ženy nejeví zájem, proto nebyl považován za konkurenci nebo hrozbu. Slepci! Nepostřehli, že pro něžné pohlaví byla jeho mírná odtažitost právě to správné vnadidlo. Lákaly je záhady, jimiž se opředl. Zabíralo na ně společné intimní tajemství a hlavně jistota mlčenlivosti, protože spousta z nich si přála, jen užít za zády manžela.

Vybíral si, odmítal, nebo milostivě uděloval audience do své obratné náruče.

Šuškandou se brzy roznesly, mezi opačným pohlavím, jeho značné milenecké schopnosti.

V jeho nynějším zájmu ale rozhodně nebyla Camila.

Pozoroval štíhlou vysokou postavu ve výrazně rudých šatech, které rafinovaně vykukovaly zpod pláště. Stála k němu napůl zády a plně se věnovala svému společníkovi. Rusé prameny vlasů se jí vlnily na ramena a s černí hábitu tvořily kouzelný kontrast, díky kterému leskle zářily.

O Lauře se jasně vědělo, že zaujala samotného Lorda Voldemorta. Dostala se k němu velmi, opravdu velmi blízko. Žena, snoubící v sobě ohnivý žár kvalitní milenky a ledový, bezemoční klid.

Spojení, jež slabé poráží a silné povznáší.

Málo po čem tolik zatoužil, jako po noci s ní. Opřel se zády o stěnu a přimhouřenýma očima sledoval její střídmá a úsporná gesta. Štíhlé prsty s upravenými nehty barvy bordó svíraly sklenku, z které si rty stejné barvy ubíraly lok po loku. Znamenala by vrchol jeho milostných zkušeností. Pokud uspokojí ji, uspokojí každou. Byla jeho Mount Everest.

Ignorovala ho, ale on z jemných, rádoby nenápadných náznaků poznal, že projevila zájem. Ostentativní netečnost, kdykoli se ocitl příliš blízko.

Letmé pohledy, když si myslela, že si jí nevšímá.

Musí postupovat pomalu, přímočaré jednání by se mu nevyplatilo.

Na konci dalšího bezvýznamného setkání, kde se pouze Malfoy předváděl coby výtečný hostitel, se rozhodl přejít přes první hranici.

Sešlost se postupně rozcházela; každý sám či po malých skupinkách, aby hromadné použití magie nevzbudilo přílišnou pozornost.

Severus sice věřil, že ministerstvo by nic nezaznamenalo, ani kdyby jim Voldemort zaklepal na dveře s žádostí o vydání hůlky. A kdyby k tomu přidal i správně vyplněné vhodné lejstro, tak by ji i dostal.

Nicméně se rozhodl sehrát divadélko pro radost ostatních a též se přidal k pozvolným odchodům. Znuděně postával v pozadí a pozoroval hemžení při dohadování kdo, jak, kdy…

Jeho oběť zašla stranou od ostatních, do skrytu vysokého porostu a připravovala se na přesun. Došlo mu, že záměrně otálí, aby měl možnost se k ní připojit. Vytratil se společnosti a jal se využít nabízené situace.

„Ach,“ povzdychl si teatrálně a opřel se o strom asi metr od ní. „Jaké… příjemné překvapení. Slečna Laura,“ zkonstatoval a založil ruce na hrudi. „Nikdy předtím jsem si nevšiml, že byste měla potřebu se skrývat,“ přejel významně její postavu od hlavy k patě a na moment se zastavil na krajce, která lemovala její punčochu. Svým ledabyle uvolněným postojem umožňovala její vykouknutí v dlouhém rozparku.

„Některé věci se lépe realizují bez zvědavých pohledů,“ odpověděla tlumeným hlasem a otočila se k němu čelem.  Přišlo jí komické, jak tam stál a opíral se o strom s tím jeho hraným nezájmem. Celou dobu věděla, že ji pozoruje a celou dobu si pečlivě hlídala, co mu dovolí shlédnout. Jako okraj jejího podvazku. Moc dobře si uvědomovala, co s mužským udělá jeho fantazie rozbouřená náznaky.

„Ano, to je pravda. Kromě přemisťování je ještě nějaká další činnost, kterou raději provádíte v soukromí?“ zvedl jedno obočí v náznaku otázky.

„Nedomníváte se, že vám to opravdu prozradím?“ odpověděla mu odměřeně s koutkem mírně zvednutým a opětovala jeho pohled, než i ona zhodnotila jeho postavu ve vlajícím hábitu.

"Nemám zdání. Je náročné zjistit, co ve vás je."
"Je toho spousta, co o mě ještě nevíte. Možná vám však dovolím, abyste něco málo zjistil. Popřemýšlím…“ usmála se na půl úst. Postřehl, že nic jiného neprozrazovalo její rozpoložení. Dál zůstávala chladná, dokonalá, krásná.

„Co kdybych vám pomohl?“ snažil se vykolejit její ledovou vyrovnanost. Upíral pohled do jejího kočičího, hledal v něm náznak svého úspěchu.

„Jsem zvyklá rozhodovat se sama!“ pronesla ostřeji, než zamýšlela. Samotnou ji rozhořčilo, že dokázal rozhodit její dokonale budovaný klid.

"Rozhodování vám nikdo nebere," pronesl tichým hlasem, potěšen tím, že se mu ji konečně povedlo vyvést z míry, koutek úst se mu nadzvedl v nepatrném náznaku úsměvu. První úspěch.

„Myslíte, že bych si ho nechala vzít?“ opět zklidnila své rozhořčení a přešla zpět k pečlivě odměřenému tónu.

„Čistě hypoteticky se může stát, že nebudu čekat na svolení, pokud budu chtít něco, co se mi líbí,“ dál slovo po slově rozebíral její ochranou hradbu.

„Čistě hypoteticky byste si měl dávat pozor na to, co se vám líbí. Může se totiž stát, že se to líbí i druhé straně“ začala hrát jeho hru.

Co se ti líbí, máš mít v užívání *.…“  nechával nevyřčené na jejím objevování. Laura se mezitím přesunula až k němu.

„Jsem zvyklá, brát si po čem toužím a pouštět, když mě přestane zajímat,“ oznámila mu prostě s pohledem upřeným do jeho zdánlivě netečných černých očí.

Prsty přeběhla po knoflíčcích na jeho hábitu a opsala nehtem ukazováčku lícní kost, než vnořila ruce co záplavy jeho černých vlasů a přitáhla si jeho neodporující hlavu ke své. Přimhouřila oči jako kočka před skokem na vyhlídnutou kořist.

Ucítil její jazyk zapátrat na své tváři cestou, kterou předtím naznačil dráždivý nehet. Elektrizující pocity mu naplnily tělo mrazivým vzrušením od zátylku až po podbřišek. Vychutnával si příjemné mrazení, které se převtělilo do motýlích křídel bouřících se v břiše.

Mírně od něj odstoupila, aby se mohla zahledět do jeho přivřených očí. Vypletla mu prsty z  vlasů a dechem ho pohladila na pootevřených ústech, jak se naklonila opět blíž.

„Možná příště, Severusi,“ zaslechl těsně poté, co se jejich rty o sebe nepatrně otřely.

Než stihl zaplést prsty do hustých kadeří, rozplynula se mu přemístěním v náruči.

Nebrala v úvahu, že pokud by se jí její manévr nepovedl a zvolila by například špatný okamžik, mohla ho svou hrou zabít. Přemístění pokud se vás někdo dotýká a nejedná se o asistované přemístění, mívá katastrofální následky.

„Potvora,“ ulevil si se škodolibým úsměvem.

 

 

*věta je půjčená (bez laskavého svolení ;) ) z knihy Faust od Johanna Wolfganga Goetha.

11.04.2010 17:17:53
nadin
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one