.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     
Mudlinka - díl 3 - obrázek

Mudlinka - díl 3 - obrázek

Po dlouhé odmlce další kapitolka. Nebijte mě, v té další už vážně hrdina v černém bude ;)

Velké díky betě za její neskonalou trpělivost s mými výjevy, elu jsi svatá!

Kapitolka patří hlavně všem, kteří se nebojí komentovat a uvádí mě tak do stavu blaženosti.

 

Bradavice

Týden na to stála na Londýnském nádraží a čekala na Minervu, se kterou se zde měla setkat.

Matylda se, zatím bezúspěšně, snažila vymanit z náhubku, kterým byla opatřena na cestu. Stejně jako její paní milovala svobodu a nenáviděla omezení, začínala proto být dost podrážděná. Angela se smutně zadívala do velkých psích kukadel.

„Miláčku, nech si ten košík. Vím, že ho nesnášíš, ale pokud vše vyjde tak jak má, slibuji ti, že tě za to trápení odměním tou největší hračkou, na jakou narazím.“

Oslovená jako by vytušila zoufalství své paní a trochu se zklidnila.

Angela pořád nemohla uvěřit povídačce o čárech a kouzlech, ale Minerva nepatřila mezi lidi, co by vás nechali pro legraci na holičkách. Věděla přeci, jak mizerně na tom nyní je a určitě by si nedělala tak hloupou srandu. Naštěstí přišla přesně na čas a držela v ruce dva lístky na vlak.

„Pojedeme vlakem?“ zarazila se Angela, „čekala jsem třeba koště.“  

„Lidé nejsou příliš zvyklí na létající košťata, ale pokud budeš mít zájem, někdy se můžeme spolu prolétnout. Navíc tě nechci připravit o jednu úžasnou podívanou.“

Minerva pokračovala dál, aniž by si všimla, že je sama.

Náhle se zastavila ve své chůzi po nástupišti a zprudka se otočila na svou společnici. „Tropíš si ze mě legraci, že? A stále mi ještě úplně nevěříš!“ mračila se a bylo znát, že by ráda někoho uhranula.

„Omlouvám se, ale to se nedalo,“ škytala mezi nápory smíchu. Věděla, že by ji neměla příliš popichovat, ale tak silné nutkání se nedalo potlačit. Rychle se uklidnila a vyrazila poslušně za svou průvodkyní.

„Asi z tebe budu muset udělat ropuchu, abys konečně ráčila změnit názor.“   

Angela vykulila oči, ve kterých jí už zase začaly plápolat rošťácké plamínky.

„To bys zvládla?“

„Jistě,“ dmula se Minerva potlačovanou pýchou a opět se začala brodit davem cestujících.

„Jé, to by mohlo být zajímavý a šel by třeba i poník?“ Málem by začala tleskat rukama jak malé dítě, kdyby se nenacházely na veřejnosti.

„Ty jsi horší než Weasleyovic dvojčata, všeho se hned chytneš!“ prohlásila Minerva odměřeně, ale koutky úst jí pocukávaly směrem vzhůru.

Angela se musela ještě mockrát omluvit, než s ní přítelkyně opět pořádně promluvila. Zastavily se u přepážky oddělující nástupiště devět a deset. Minerva se pořádně rozhlédla, jestli je někdo nesleduje a uchopila ji za ruku.

„Sama by si jí nikdy neprošla, ale takhle ano.“

Angela jen vytřeštila oči, když Minerva prošla zdí a ji lehce táhla za sebou. Nestihla se ani začít bránit a ocitla se na druhé straně. Moderní nástupiště změnilo svou tvář k nepoznání. Čas se na pár okamžiků zastavil a nechal vyniknout kouzlu atmosféry. Ženy nemusely spěchat a tak se plně poddaly.

 Jiné století, jiné místo, jiný svět.

Angela dýchala vzduch prosycený parou nádherného červeného vlaku a připadala si, že se vrátila do dětství, kdy ji děda houpal na koleni a s obrázkovou knížkou ji ukazoval nádherný svět pohádek.

Plně se ze svého šoku vzpamatovala až ve vlaku. Seděla na rudě potaženém sedadle a uvědomovala si, že její kolegyně zas až takový blázen asi nebude.  

Najednou jí do mysli praštila neodbytná myšlenka, kam se to řítí a zda si neukousla příliš velké sousto. Potlačila vtíravý pocit nejistoty a raději se věnovala míhajícím se scenériím za oknem.

„Za pár dní tímto vlakem pojedou naši studenti,“ prolomila její spolucestující tíživé mlčení.  „Ty ale nastupuješ dříve, aby ses v klidu se všemi a se vším seznámila. Neměj strach, s čímkoli se na mě můžeš obrátit.“

Změřila si ji mateřským pohledem, který laskal na duši tak, jak to umí jen matky a babičky.

„Říkám si, jestli to zvládnu, “ vyslovila Angela nahlas to, co jí dělalo vrásky.

Sice měla velmi často tendence vrhat se do všeho po hlavě, ale kouzla a čáry?

Pohádky se pro ni (za roky ústrků) staly záchranným přístavem naděje.

Nyní má zjistit, že její vysněná zem nejspíš existuje. Obava z toho, že se její záchranný kruh rozpadne rychleji než domeček z karet, sílila každým kilometrem.

Nepatřila tam. Nebude tam patřit. Kdyby mohla, zastaví ten proklatý vlak a uteče se schovat pod peřinu, zpět ke svým pohádkám a zakletým princům. Skoro cítila slzu, která se jí drala ven, i když oči měla suché. 

„Samozřejmě, “ poplácala ji konejšivě Minerva po ruce a začala jí raději vyprávět o Bradavicích a jejich obyvatelích, aby ji rozptýlila a trochu připravila. Její nadšení se pozvolna přenášelo i na dívku.

Z vlaku vystoupily po několika hodinové jízdě značně rozlámané a unavené.  

„Jak to ty děti mohou vydržet?“ reptala Minerva, když si venku protahovala ztuhlé svaly.

„Jsou ještě mladí a plní síly a navíc pochybuji, že celou cestu sedí na jednom místě,“ usmála se Angela a dál se s funěním věnovala tahání svých tašek, které na ni posléze spadly ze stupínku stojícího vlaku a úplně ji zavalily. Veškerý její majetek se vešel do velké krosny, prostorné cestovní tašky a objemného kufru.  

„Vítejte, profesorky,“ozvalo se z dálky, odkud k nim mířil obrovský zarostlý člověk. Někomu Angeliny výšky připadá obrovský každý druhý člověk.

„Poslali mě sem, abych vám pomohl,“ zahřímal jim opět nad hlavou.

„Hagride, dovol, abych ti představila naši novou posilu,“ usmála se na příchozího Minerva. „Jmenuje se Angela Mettleová. Angelo, tohle je náš hajný a Bradavický klíčník Rubeus Hagrid.“ Představila slečnu škrábající se zpod zavazadel a usměvavou horu ve spratkovém kožichu.

Hagrid počkal, až se vyškrábe na nohy a poté jí zlehka stiskl nabízenou ruku, přesto měla pocit, že jí zaručeně pochroumal zápěstí.

Popadl její zavazadla, jako by nic nevážila, a vyrazil před nimi na cestu.

Snažila se vybavit si veškeré údaje, které jí stihla Minerva o tomto pozoruhodném muži sdělit. Trochu ji uklidnilo, že je to skutečný poloobr, už si nepřipadala tak drobná, jako při prvním pohledu na jeho opasek, ke kterému jí vyšla výška. Navíc se opravdu velmi rychle spřátelil s jejím chlupatým mazlíčkem už jen tím, že ji osvobodil od košíku.

Další body k dobru.

I ji získal snadno.

K ohromnému černému jezeru dorazili se setměním. Hagrid se tak nečekaně zastavil, že do něj zezadu vrazila. Pochybovala, že to zaregistroval, ale přesto se omluvila.

Nastoupila s Minervou do připraveného člunu a doufala, že z vratké loďky nevypadne. Přibližně v polovině cesty jejich plavidla zpomalila, až se úplně zastavila.

„O tohle jsem tě nemohla ochudit,“ hlesla zasněně její společnice a ukázala kamsi za její rameno. Angela se ohlédla a zalapala po dechu.

Před jejíma očima se na vysoké hoře rozprostíral starobylý mohutný hrad se spoustou věží a věžiček. Světla zářících oken svítila do noci jako seskupení tisíce svatojánských mušek. Pára jemně stoupající z vodní hladiny dokreslovala nádhernou podívanou, která jí doslova omráčila. Nic krásnějšího a romantičtějšího dosud neviděla. Užasle hleděla na výjev před sebou a poprvé za život se jí nedostávalo slov.

Sny se stávaly skutečností a ona pocítila mrazení a příjemné chvění okolo srdce.

Její chlupáček se dal do vytí a vrátil ji z růžových obláčků na zem. Rychle ji okřikla, ale Matylda jen zavrtěla ocasem a pokračovala ve svém hlučném chvalozpěvu. Angela nechápala, co se s ní děje. Vždy poslechla na první okřiknutí.

„Cítí, že jí tu bude dobře. Na zvířata zdejší magie tak působí. I můj Tesák byl první noc v novém domově k neudržení,“ vysvětlil jí Hagrid s úsměvem, když postřehl její znepokojení.

Člun se dal nehlučně do pohybu a vezl ji blíž a blíž vstříc jejímu dalšímu osudu.

Když opatrně vstupovala zdobenou branou do útrob zděného sídla a skoro nedýchala, jak se těšila. Zlehka překračovala práh a cítila houstnoucí vzduch. Jako by se budova svým vlastním způsobem bránila proti nežádoucímu vetřelci. Prostupovalo ji jemné brnění od konečků prstů až po kořínky vlasů. Chloupky na zátylku se naježila a začínala lehce hřát. Prohlížela si uchváceně každý kamínek a štěrbinku, kterou míjela a přišlo jí, že se ihned poté přeskupují do jiných obrazců. Snažila se své přítelkyni naznačit, co prožívá, jelikož ji to natolik ohromilo, že se musela podělit o nové zážitky.

Přísný pohled zjihl. Ujistila ji, že nemusí mít strach, hrad jen hledá její magickou podstatu, aby se s ní spojil a přizpůsobil a jelikož ona žádnou nemá, je jí to trochu nepříjemné. Brumbál ale už provedl jistá opatření, aby jí nebylo bráněno projít a žít zde.  

Angela se zachvěla, tolik novot za jeden den ji ubíralo sílu a energii.

Jen co ji obklopilo nádvoří, pustila starosti z hlavy. Vysoké věže, zdobně klenutá okna a starobylá výzdoba stály za všechna příkoří. Umělecká část její duše tančila blahem a ona se toužila k ní plně připojit.  

S Minervou se tiše proplétaly tajemnými chodbami plnými zvláštních obrazů a brnění k jejím pokojům. Nadšeně nasávala plnými doušky zdejší fantastičnost. Nejvíce se však těšila na zítřejší shledání s novými kolegy. Podle toho, co jí Minerva vyprávěla už ve vlaku, je jeden zajímavější než druhý. Duch, trpaslík nebo třeba zvěromág, s tím se člověk jen tak nesetká.

Stanuly před ohromným bludištěm schodů, které se stále přeskupovalo. Angela se polekaně podívala na svou přítelkyni. Nemohla myslet vážně, že tudy bude někdy chodit. Jediný schod nevydržel dlouho na jednom místě a ona znala svou schopnost ublížit si i na rovině, natož na zběsile a chaoticky se měnícím schodišti. „Neboj, naučíš se rozeznat jeho úmysl,“ dostalo se ji ujištění a Minerva se nejspíš rozhodla hodit neplavce do vody, protože vstoupla na první schod.

Úmysl? To jako, že ta věc myslí? Nejspíš by s křikem utekla, kdyby už nestoupala do patra. S hlubokým výdechem a roztřesenými koleny pokračovala dál hlouběji.

Zastavila se u jednoho obzvlášť povedeného obrazu, chtěla si jej prohlédnout pozorněji.  Přejela opatrně dlaní po tváři podmračeného muže, který na ni z rámu povýšeně shlížel.

„Skvostné dílo,“ zašeptala, spíše pro sebe než pro svou průvodkyni.

„To bych prosil,“ zamračil se muž z obrazu ještě víc.

Angela leknutím poskočila o půl metru dozadu, až se napíchla na brnění za svými zády. Dlaní si třela bolavé místo. Minerva se snažila zachránit situaci, přeci jen mudlové nejsou na mluvící obrazy zvyklí a nechtěla Angelu vylekat hned první den pobytu. Chytila jí za volnou dlaň a konejšivě ji poplácala po hřbetu ruky.  

Kde začít s vysvětlováním pro ni tak obyčejné věci? Naštěstí byla Angela duší stále dítě a rychle se novým i nezvyklým situacím přizpůsobovala

„To je úžasné. Ani se neptám, jak jste toho docílili.“ Narovnala se, popošla pár kroků a studovala teď všechny další obrazy s novou zvědavostí.

„Už bych se taky mohla přestat divit, co?“ mrkla na svou přítelkyni a pokračovala dál v cestě.

Minerva si ulehčeně oddychla a uvědomila si s novou silou, že opravdu našla tu pravou osobu.

„Tohle budou tvé pokoje po celou dobu tvého působení v Bradavicích,“ zastavila se ve druhém patře na konci chodby.

Angela nedočkavě otevřela dveře a už podruhé v jeden den se o ni pokoušely mrákoty.  

„To… to všechno je moje?“ vydechla a opatrně vstoupila do pokoje jako do svatině.

Ocitla se v rozlehlém obývacím pokoji na měkkém hustém koberci. Proti ní se rozprostírala prostorná ložnice, kde většinu místnosti zabírala postel s nebesy. S takovým nadšením, s jakým vejde dítě poprvé do cukrárny, došla k tomu přepychu a prsty přejela po hebkém saténu blankytného povlečení. Přešla do přilehlé skromné šatny, kde skromné nebyly ani úchyty na šuplících. Pro ni byla velká jako její předchozí kuchyňka. Takže vlastně luxusní. Přemýšlela, co do ní dá. Její šatník zahrnoval jen pár kousků.

Za šatnou se skrývala ohromná koupelna s velkou vanou zabudovanou do podlahy. Za opěrkou hlavy se nacházela stříbrná tepaná hlava lva v životní velikosti.

„Za jak dlouho se tenhle malý bazén naplní?“ zajíkala se a radostně obcházela nový objev.

„Stiskni hlavu lva tady na uchu a je hned plná,“ naznačila její průvodkyně, a jak řekla, tak se také stalo.

Angela nevycházela z údivu a to už si myslela, že ji nic nepřekvapí.

„To každý profesor vlastní takový přepychový byt?“

„Jistě, ale někteří jej považují za příliš skromný, proto v něm tráví pouze minimum času.“

„Skromný?“ Angela nevěřila vlastním uším. V podobném bytě by se nemusela stydět bydlet ani její matka a ta si potrpěla jen na to nejlepší a nejdražší.

„Samozřejmě jsem ti zařídila o trochu větší postel. Vím, jak si na to potrpíš,“ mrkla na ni povzbudivě Minerva a čekala na odezvu. Radovala se z její radosti.

„To jsi neměla,“ šeptala Angela, „bude to vypadat, že tu mám protekci.“

„Nemusíš se strachovat, každý profesor si na něco potrpí a většinou to i dostane. Já například mám knihovnu přes celý obývací pokoj,“ zasnila se starší z žen.

Knihy pro ni znamenaly vše. Útěchu, přátelství i moudrost.

„Vážně? A mohla bych ji vidět?“

Další Angelinou slabostí byly knížky. Bohužel si je poslední dobou nemohla příliš dovolit. V malé knihovničce se krčilo pár výtisků, které si přinesla z předchozího příbytku. Nikdy to místo nemohla nazývat domovem.

„Samozřejmě, kdykoli.“

Minervu potěšilo, že našly další společnou zábavu. Považovala svou společnici za dceru, kterou jí Merlin nedopřál. Od prvního setkání věděla, že by jí snesla první poslední, jen aby ji viděla šťastnou. Přání se ji splnilo, přítelkyně zářila štěstím.

„Domácí skřítka Westa,“ představila dál drobnou bytůstku, která se choulila v koutě a čekala příkazy. „Brumbál ti ji přidělil pro osobní potřeby. Skřítkové vládnou vlastním druhem magie, takže se nezdráhej zadat jí jakýkoli úkol. Ulehčí ti vstup mezi obyvatele Bradavic.“

Než stihla Minerva vše dopovědět, vtrhla do místnosti Matylda a hnala se za skřítkou. Ta začala poděšeně utíkat a čtvrt hodinovou honičku se nakonec Angele povedlo zarazit, když každou aktérku té šou zavřela do jiné místnosti.

Vysvětlila tomu malému stvoření s velkýma očima, že fenka si s ní chtěla nejspíš jen hrát, aby se jí nebála. Nefandila si, že tomu skřítka věří, ale aspoň už se netvářila, jako kdyby ji za živa házeli tygrům.

Minerva dopřála Angele trochu času na úpravu a už ji vedla k přijímacímu pohovoru. Okřídlená socha rozevřela svá křídla a pobízela je ke vstupu.

Né, další živé schody.

Vyděšeně se málem sesunula podél zdi. Minerva ji polekaně sledovala.

„V pořádku?“ pohladila ji po nahrbených zádech a sledovala její pohled.

„Ani nevíš jak moc,“ nepoznávala svůj hlas. Hluboký nádech a rychle se vrhla šplhat, než ztratí poslední špetku odhodlání.

Dveře se otevřely a vpustily je dovnitř.

„Slečno Mettleová, vítám vás v Bradavicích. Mé jméno je Albus Brumbál,“ její nový zaměstnavatel obešel stůl, stiskl ji přátelsky ruku a studujícím pohledem si ji změřil od hlavy až k patě. „Doufám, že jste měla příjemnou cestu?“

Angela nestačila žasnout, že ještě někde může existovat tak milý ředitel. Okouzlil ji hned na první pohled. Bělovlasý stařík s dlouhými fousy ji připomínal dědu, kterého nikdy nepoznala. Jeho moudrost a přehled ji uchvátil hned po prvních pronesených slovech. Navíc jiskřičky šibalství, které mu probleskovaly spod brýlí, ji nenechávaly na pochybách, že zažije ještě spousty zajímavých událostí.

Zmohla se na pouhé „Děkuji, nemohu si stěžovat,“odmítla nabídku čaje a usadila se do připraveného křesla.

„Asi budete chtít vidět má doporučení,“ jala se hledat potřebné doklady.

„Není třeba, Minerva toho o vás mnoho mluvila a já věřím, že nezklamete mou důvěru ve vás vloženou.“

Brumbál následoval jejího příkladu a též se posadil. Mluvil pomalu a rozvážně, pohledem si ji měřil a ona cítila, že se dostává i do nejtajnějších zákoutí její osobnosti, přesto ji to nevadilo.

Hodina strávená úpravou svého vzhledu se nakonec jevila docela zbytečná. Usoudila, že i milované vysoké podpatky, které nosila, aby si připadala trochu vyšší, mohla nechat ve svých komnatách. Brumbál netrpěl žádnými předsudky a v jeho společnosti se cítila nesmírně svobodně a volně.

Naopak, konečně poznala význam svobody duše. Její pohovor skončil nad očekávání skvěle. Spíše si příjemně popovídali, než aby se jednalo o pracovní schůzku v pravém slova smyslu.

Ředitel přislíbil upravení veškerých prostor hradu, například aby dveře reagovaly na její ruku, když nemůže použít magii. Samozřejmě s výjimkou soukromých komnat profesorů.

Dozvěděla se, že by měla začít s výukou matematiky a výtvarné výuky. Oba předměty zbožňuje a navíc na počty byla vždycky třída, a když přimhouří oči, mohla říct, že i celkem dobře maluje.

Navíc zjistila, že zde bude mít motivů k malování víc než dost, takže se bude moci zdokonalit.

Podívala se po své přítelkyni a věděla, že jí bude nadosmrti vděčná.
13.03.2010 23:50:58
nadin
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one