.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     
Stejně je od tebe, drahá bosorko, sobecké, že máš recept na věčné mládí a nepodělíš se ;)
Tím to ti k tvým osmnáctým narozeninám přeju, aby tě nikdy neopustila dobrá nálada, věčné zdraví, nekonečné štěstí, hromady inspirace, spousty lásky a hlavně aby si vždy byla sama sebou ;)
Krásné narozeniny.

Zrcadlo

„Ty… ty… jeden sobecký, egoistický zabedněnče!“  

„Přestaň se chovat jako malé děcko!“

„Já? Tohle nehodlám komentovat!“

„Jen to řekni!“

Pár vzteklých máchnutí hůlkou, dva kufry a nakonec jedno dokonale vydařené prásknutí dveřmi.

 

Severus se odevzdaně sesunul na gauč, zaklonil hlavu, aby ji pohodlně opřel o opěrku, a promnul si unaveně spánky. Zhluboka nasál vzduch do plic; jakoby až doposud dýchal jen přes těžkou látku. Zavřel oči, chtěl si ještě lépe vychutnat vzduch vyčištěný bouřkou. Ticho trhalo uši, ale on se to rozhodl nevnímat.

Pomalu se narovnal a prošel očima všechny kouty, než se srovnal s myšlenkou opětovné samoty. Nebylo to zdaleka tak těžké, jak předpokládal. Jednoduše si nalil trochu portského, rozevřel nedočtenou knihu a prostě odpočíval.  

 

Odbíjení školního zvonu ho upozornilo, že by své činnosti - ať už je jakákoli - mohl pro dnešek zanechat. Jak osvěžující pro jednou nečekat na volnou koupelnu, která navíc nevypadá jako po útoku parní žehličky.

Pozoroval svůj léty poznamenaný obličej. Vrásky se prohloubily a propůjčily mu lehce strhaný výraz. Připustil si, že stárne i on a na hádky už nemá tolik sil, co míval.

Měkká pohodlná zvoucí postel se bez druhého sdílí mnohem hůř, než se na první pohled mohlo zdát. Na některé věci si bude muset zvykat postupně. Otočil se na bok, zavřel oči a propadl se do neklidného spánku.

 

Rozespale natáhl ruku, jež dopadla na prázdný polštář. Hlava začala pracovat, takže si mohl vybavit každé slovo, pohyb a nádech z onoho večera. Někdy proklínal svou dokonalou paměť.

Začne znovu hezky od začátku a jako první se naučí neprobouzet se s nosem zabořeným do otravných kudrlin.

Stál u zrcadla s pohledem přikovaným k jeho hladké ploše, jako by neznal nic zajímavějšího než rašící strniště.

„Nikdy ti nedala pusu, dokud ses neoholil,“ zašeptal k odrazu.

Věnoval si jeden úšklebek a pak odešel z koupelny s tváří nedotčenou žiletkou.

Upil ze studené kávy - zapomněl ji opatřit zahřívacím kouzlem. Dřív to byla práce jiné osoby, která s ním sdílela komnaty. Další věc, na niž si bude muset opět zvyknout.

 

Dnešní den se rozhodně nevyvedl. Stačila trocha nepozornosti a ti malí břídilové obrátili hodinu lektvarů v hodinu zběsilého úprku od přetékajících nervů nevrlého lektvaristy. Navíc si kolegyně Šťoura-McGonagallová neodpustila připomínky k jeho výukovým metodám. Zažil rozhodně lepší dny, ale i ty horší. Chmury hodil za hlavu, má důležitější věci na práci.

 

Za pracovním stolem je příjemně bezpečno, brk namočený do inkoustu spolu s horami pergamenů poslouží jako perfektní štít před realitou.

Zvedl oči k prázdnému gauči. Prázdnému! Její místo, kde ho, nenápadně skrytá za knihou, hlídala, aby se nepřepínal.

Opět propásl večeři.

 

Horkou koupel si nedopřál už tak dlouho, že skoro zapomněl, jak příjemný je to pocit. Sklenku vína si odložil na okraj vany, zavřel oči a nasál jemnou mátovou vůni pozvolna se uvolňující z pěnou pokryté vody.

Ztrácel se ve vzpomínkách, kdy mu něžně dokazovala, jak zrovna tuhle vůni na něm miluje. Probral se z dřímoty, kterou naplňovaly prapodivné erotikou lehce podbarvené sny.

Zaškaredil se na svůj obraz v zrcadle a s větší vehemencí, než byla nutná, se začal sušit ručníkem.

 

Studenti, studenti, studenti, samí studenti! Hory studentů protékající hradem jako živá lavina. Brebentící, pokřikující a hlavně úplně ignorující jeho bolehlav. Potřeboval si s někým promluvit, zanadávat si a nechat se konejšit chladnými dlaněmi.

Potřeboval ji, a když se ho někdo zeptá, bude tvrdit, jak úžasné je být sám.

 

Natáhl se uvolněně na pohovku s paží přehozenou přes oči, jenže ho do zad zatlačil nějaký předmět. Už se chystal začít nadávat, aby se jeho drahá polovička konečně naučila nenechávat své věci, kde se jí zamane, když si uvědomil, že to je jeho nerozečtená kniha. Ona už tu přece nikdy nic položeného nenechá.

Kniha elegantním obloukem přelétla místnost, až skončila na podlaze u dveří do ložnice.

 

Prohrábl si dlouhé vlasy, než se na sebe křivě usmál do zrcadla.

Svíčky dodávající místnosti potřebné světlo postupně sfoukl, i když mohl použít jednoduché kouzlo. Potřeboval se zaměstnat, než ulehne do studené postele. Sám.

Zmuchlal si pod sebe peřinu - slabá náhražka objetí. Přešel prsty se zoufalým výdechem po druhé, volné, části matrace, aby se poslepu opravdu ujistil, že neprožívá jen hloupou noční můru. Vztekle praštil do polštáře, který tak narychlo opustila. Otočil se na druhý bok předstíraje sám sobě – hlavně sám sobě - spánek.

 

Stál na prahu svého pokoje po dalším úmorném dni, rozhlížel se okolo a nechtělo se mu jít dál. Navždy stát na prahu dokud ona nepochopí, kam vlastně patří.

Dopadala na něj prázdnota a opuštěnost celého místa; celého jeho života. Vzpomínal, jak se vracel k někomu, kdo ho vítal. Vzpomínal, jak se vracel k ní.

Dokázala z těch pár pokojů, které mu byly přiděleny, vykouzlit nejkrásnější místo na světě, ale nahlas by to nikdy nepřiznal. Už ani necítil její vůni, jež prosycovala každičký milimetr jejich společného útočiště. Zaskřípal zuby.

 

Psal jí dopis. První, druhý, stý… A stejně jako ty předchozí ho zahodil do plápolajících plamenů, aby zničil důkaz své slabosti.

‚Ona se vrátí,‘ namlouval si.

Dny nezúčastěně ubíhaly, netečné k jeho osamělosti.

Nevrátí se - začínal to chápat s tvrdou krutostí poznání.

 

Bojoval s touhou rozběhnout se za ní, plazit se po kolenou, přinést jí květiny, anebo zůstat s pocitem naprosté uraženosti nad jejím chováním.

On byl v právu, ona to musí uznat.

 

„Věděl jsem, že se vrátíte, slečno Grangerová.“

„Mlč, nebo zase odejdu!“

Raději ji uvěznil ve svém objetí a umlčel polibkem výčitky - její i své.

28.10.2015 21:08:28
nadin
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one