.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     
Jestli pak tušíte, jaká se dnes před xy lety stala významná událost? My ano. Narodila se jedna úžasná spisovatelka ff SaraPolanska.
K tvým itým narozeninám ti drahá Saruško přejeme magicky krásný život, zázrak lásky, denně kouzelné okamžiky štěstí a neskutečné množství zdraví.
To vše a ještě mnohem víc přejí Chave a Nadin.
Jsi inspirací, oporou, výzvou i skvělou přítelkyní. Děkujeme, že jsi.

 

Zákeřné detaily

Prudké škubnutí svalů provázené dopadem nohou na zem mu prozradilo, že se právě přemístil na požadované místo – přesněji zpět do Bradavic. Konkrétně na konec Bradavických pozemků, na vzdálený kopec na dohled od hradu. Zabalil se těsněji do svého pláště, aby udržel tu trochu živočišného tepla blíž u těla a otočil se na patě se záměrem co nejrychleji se vrátit do svých vyhřátých komnat, což mu nebylo umožněno – blonďatá záplava vlasů mu zatarasila cestu. Sjel pohledem níž k přívětivým šedým očím, k opovážlivě pozvednutým koutkům růžových rtů, až se dostal k drobné špičaté bradě.

„Slečno Lovegood, můžete mi laskavě sdělit, co pohledáváte po večerce venku z hradu?“ zafuněl naštvaně, víc než bylo potřeba, protože ho přepadlo tušení, že se mu jeho přání dostat se brzy do postele nejspíš nesplní.

„Hvězdy ukazují poutníkům cestu,“ zamumlala mu sotva slyšitelně v odpověď. Chvilku na ni nevěřícně zíral, než se rozhodl její chování hodit za hlavu a vrátit se zpět do role vychovatele.

„Měly by vám co nejdříve ukázat cestu do pokoje,“ zavrčel přes semknutou čelist, nelíbilo se mu zůstávat na nočním chladu déle, než je nezbytně nutné, když mu na stole určitě stydne čaj.

„Ukazují lidem i spoustu jiných věcí.“ Myslí to vážně, ta malá žába, že si sedne na mlhou pokrytou trávu s očima upřenýma k nebi?

Dávno vzdal snahu pochopit myšlenkové pochody svých studentů, přesto se našel jeden nebo dva, nad kterými byl nucen se pozastavit. Jeden takový úkaz mu seděl u nohou.

„Všimněte si, jak krásně září,“ dál si líně klidným hlasem vedla svůj monolog.

„A znamená to nejspíš, že zítra veverky vrhnou neobvyklý počet mladých, hodiny na věži se zastaví a já si přiskřípnu prsty pod pokličku, nebo hledáte nějaké hlubší nesmysly?“ Začínala mu docházet trpělivost, proto zplodil takový do nebe volající žvást, který ho přivedl akorát k tomu, že se s ní dostal do rozhovoru, což vlastně vůbec neměl v plánu.

„Ne. Jen že zítra bude hezky,“ oznámila mu klidně, když se pokoušela zvednout na, od místního porostu orosené, nohy.

„K tomu jste došla jak?“ Proč se ptá? Proč? Nezajímají ho její směšné dedukce na téma Přírodní jevy Bradavic a širokého okolí.

„Když jsou vidět hvězdy, nejsou na nebi mraky a tím pádem nebude zítra pršet. Dobrou noc pane profesore,“ zamrkala dlouhými řasami a svým hopsavým krokem se vydala k hradu.

Němě zůstal stát a sledoval záda, která před jeho očima poskakovala vesele pěšinou. Zase jednou byl za hlupáka a kvůli takovému žabci; měl by si dávat větší pozor. Dokonce jí zapomněl strhnout body. Merlin mu byl dlužen tenhle dokončovací rok pro studenty, kteří nemohli řádně dostudovat během války. Ještě že Potter a Weasley měli dost rozumu dodělat si diplom dálkově.

 

Detaily.

Co tím jen otec asi myslel, když jí dával tuhle moudrou radu. Občas ani ona nechápala, kam míří jeho myšlenky, když se spolu dali do hloubavé diskuze, naštěstí na předem dané téma. Nedávno za ním přišla s prosbou o radu, jak ulovit nedosažitelného muže. Severus Snape rozhodně nedosažitelný byl, o tom nemohla pochybovat žádná žena. První krok, jak se mu přiblížit, se jí povedl - dostala se mu do těsné blízkosti celkem snadno, stačilo jí jen přijmout oznámení o možnosti dokončit školní docházku v obnovených Bradavicích. Jenže tím její tajná soukromá mise zamrzla na mrtvém bodě. Cukrbliky jí nešly a ani je nepovažovala za důstojný způsob svádění, zvláště u dospělého muže.

„Musíš ho vyvést z rovnováhy, donutit aby svou pozornost zaměřil tvým směrem.“ Opravdu moudrá perla, tatínku, jenže jak se zdá, v tomto ohledu potřebuji větší postrčení, než pouhý nádech odpovědi.

A pak jí to došlo; každý člověk - i ten nejpreciznější, nejpuntičkářštější zatvrzelý pedant - dokáže opomenout nějakou drobnost, malý, drobný a na první pohled skrytý detail! Otázkou zůstává, k čemu jí jako tvrdohlavě si za svým jdoucí ženě bude, že měl dnes objekt jejího zájmu třetí knoflík shora přišit jiným odstínem černé nitě, než jsou přichyceny ostatní? Nakonec podle svého životního stylu hodila starosti a nikam nevedoucí dumání za hlavu a vrhla se překotně do svých plánů, však ono to nějak dopadne.

 

„Dobré ráno, pane profesore,“ cvrlikal mu u ucha sladký hlásek jeho roztodivně oděné studentky. Strakaté punčochy kryty zvláštně střiženou sukní sice opravdu neodpovídaly normám o oblečení studentů stanovené ředitelem školy – nyní ředitelkou Minervou McGonagallovou - jenže momentálně byl víkend, takže si obyvatelé hradních prostor mohli chodit, v čem jen chtěli.

„Dobré,“ odbyl ji, netoužíce zabřednout do dalšího nevšedního rozhovoru. Zvěsti o škrknách se stihly dostat už i k němu.

„Já bych to nedělala,“ usmála se na něj zářivěji než slunce o pravém poledni a klidně si namotávala nekonečně dlouhý zlatavý pramen na drobný prst.

„Prosím?“ Nepřísahal si právě, že s ní nezapřede rozhovor? Jako dotěrnou mouchu zahnal veškeré vlastní připomínky ohledně pevné vůle, aby s otevřenou myslí vyčkal, jaké moudro mu blondýnka předvede.

„Neničila bych si dobrovolně začátek týdne,“ pokrčila rameny plně zaujatá odmotáváním namotaného pramenu.

Vzdává to, nikdy nepřijde na směr vodopádu jejích dedukcí.

Po pauze delší než pár nádechů, kdy zaručeně musela pochopit, že čeká na vysvětlení, se odhodlala zvednout k němu pronikavý třpyt svých šedých očí.

„Dnes byly třetí ročníky poprvé v Prasinkách,“ zašeptala, jako by okolo procházející mohli poslouchat a zjistit, že ta obyčejná vesnice za branou je vlastně tím nejtajuplnějším místě na světě.

„Ačkoliv vás to možná uvádí do transu, mě tato skutečnost nechává naprosto netečným,“ řekl jakýmsi záhadným tónem a poté ulevil svým zkoušeným nervům jedním hlasitým povzdechem, který spíš vyzněl jako hlasitější odfrknutí.

„Pak vás jistě nepřekvapí a rozhodně nerozčílí ani fakt, že nad testem, který jste pro ně na pondělí připravil, všichni pohoří,“ upravený zelený (dnešní dívky neví, čím se už ozdobit) nehet (ke kterému přidala jedno zákeřné - pro zachování chladu muže - zamávání dlouhými řasami ) poklepal na lejstra v jeho náručí.

Všímavá, ta malá Teles*.

 

Luna se probírala ve své různými amulety zaplněné šperkovnici a vybírala, kterou ozdobu si zvolit na další osudové (protože osudová jsou přeci všechna) setkání. Chápala, že ho trápí svou nevinně složitou hrou už dlouhou dobu, jenže jak se zdálo, jeho mantinely se ještě nerozhodly polevit. Zasadí mu ještě pár dobře mířených ran, než lehkým promyšleným fouknutím zboří jeho obranu, znemožňující jí se uvelebit mu v náručí.

Zacinkala náušnicemi s malými pestrobarevnými ptáčky v klecích a tajuplně se usmála.

 

„Na dnešní den jsem si pro vás připravil náročný lektvar, který vyžaduje vaši naprostou soustředěnost. S velkou pravděpodobností by se mohl objevit i u zkoušek OVCE, takže předpokládám, že si na jeho přípravě dáte náležitě záležet.“

Procházel mezi lavicemi a vychutnával si ustrašené tváře svých studentů. Měli z něho hrůzu, a to i poté co se ukázalo, jakým byl ve válce hrdinou na straně dobra.

„Nepamatuji se, že by se kdy lektvar Zpomalení vařil na OVCE,“ vyrušil jeho proslov tichý skoro přeslechnutelný hlas doprovázený rukou vlající ve vzduchu.

Jistěže si povídku o důležitosti zrovna probírané látky přikrášlil, jinak by ty tupé ovce podlehly domněnce, že se ji nemusí dostatečně naučit. To ovšem neznamená, že mu musí jeho slova vyvracet jedna zlatovlasá žába v první lavici, která se rozhodla mu převrátit poklidný běh života o sto osmdesát stupňů.

Zapátral nenápadně po svém neposkvrněném oblečení, jestli mu přeci jen někde neunikl zbytek nějaké přísady, letmě zkontroloval zatím prázdnou tabuli, ale za nic na světě se nemohl dopátrat, jak mohla rozluštit hádanku zatím jménem neosloveného lektvaru.

„Nepamatuji se, že bych se zmínil, který lektvar dnes dostanete na zpracování,“ oznámil jí suše, aby vyvedl z rovnováhy klid, který z ní přímo vyzařoval a zahříval místnost na víc, než je slušná hodnota.

„Je to poslední lektvar v učebnici, nic jiného dělat nemůžeme,“ vrátila mu úder s naprostou lhostejností, kterou věnovala listováním v té prokleté knize.

 

Luna seděla na barevném koberci, vykouzleném z jednoho nepoužitého kapesníčku, v jednom opuštěném koutě v knihovně, na klíně měla rozevřený Jinotaj, ale nemohla se soustředit na jednotlivé věty. Samovolně si začala namotávat pramínek vlasů - jako vždy, když potřebovala přemýšlet. Už jí pomalu docházely trumfy, a že jich měla víc než jen těch pár v pomyslném rukávu, jenže rybka se na háčku ještě stále dobře nezachytila a hrozilo, že vyklouzne.

„Myslím, že jsem našel, proč Hagridovi nechtějí testrálové žrát.“ Luna doslova nadskočila, přestože seděla v tureckém sedu, když jí nad hlavou zahřímal hlas, na jehož majitele zrovna vzpomínala.

„Odkud víte, že tam chodím?“ dotázala se a snažila se vykouzlit úsměv celá zaskočená jeho přítomností a ještě víc jeho blízkostí, při které mohla doslova nasávat vůni čerstvých bylin z jeho hábitu.

„Jen v jejich hájku rostou Habrolisté jilmy.“ Sehnul se k její překvapené hlavě a vytáhl jí z vlasů zatoulaný lístek.

„Jeden roste i na severním kopci kousek od Zapovězeného lesa,“ nenechala ho vyhrát jejími vlastními zbraněmi. Opatrně se zvedla na ztuhlé nohy, odstranila vykouzlené zázemí a už plně při smyslech, i když stále s třesoucími se koleny, se kolem něj hodlala prosmýknout.

„Ne tak rychle,“ zadržela ji vedle slov i jeho dlaň na rameni. „Dnes po večeři si přijděte pro trest za návštěvu Zapovězeného lesa. I pro staronové studentky platí stejná pravidla jako pro ostatní.“

„Já jsem ale říkala u ne v- “ zmlkla v půli věty, když jí náhle došel možný skrytý význam jeho slov, který podtrhovala i ruka stále setrvávající na jejím těle. „Ano, pane,“ špitla se špatně skrývaným úšklebkem, který pro jistotu vrhala k podlaze.

 

Ten večer si nechala záležet, aby zlatý vodopád jejích vlasů působil co nejpřirozeněji a zároveň tak, aby do nich každý zatoužil zabořit prsty. V podstatě jí to bylo k ničemu, odbyla si svůj trest a byla slušně (se značným sarkasmem) vypoklonkovaná z jeho kabinetu. O to větší vyvinula snahu následující týdny, která jí vynesla nejen přední příčku v soutěži Kdo nejvíc vytočí černého netopýra, ale i - a to především - jeho neustálou pozornost. A tahle jeho bedlivost ho nakonec přeci jen dovedla až k oltáři. Jenže mnohem, mnohem později. Přesněji za pět let - po nečekaném (úmyslně narafičeném) setkáni na ministerském večírku, kdy byl vmanévrován do diskuze o existenci škrken a následně poté do jejich výzkumu (překvapivě vytvořil lektvar na jejich hubení) a společně trávených chvil.

 

(*jedna ze sirén, lákajících námořníky, její jméno se dá přeložit jednoduše jako dokonalá)

28.10.2015 21:08:06
nadin
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one