.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     
Drahá elu,

posílám srdečné pozdravy z Česka.
Ráda bych ti dnes, v den tvých narozenin, poděkovala, za veškerý čas, který si mně, nám, věnovala. Přeju ti, krom zdraví, štěstí, pohody a lásky, taky nějaký ten splněný sen. Snít je důležité, ale ještě důležitější je, si sem tam nějaký ten sen splnit.
Jsi vyjimečná osoba, zůstaň taková.
Mám tě ráda.
Chave

Děkuju nadin za odbornou konzultaci a Vendi za betaci. :-)

Vzpomínka

 

Seděla na terase s očima skrytýma za slunečními brýlemi. Milovala, když jí slunce přes kůži prohřívalo ztuhlé svaly. Opřela se do proutěného opěradla staré houpačky, až panty lehce zaskřípaly. Ten zvuk k ní patřil stejně jako bzučení včel, které poletovaly její skromnou zahrádkou.

„Nechceš mi něco říct?" pootočila mírně hlavu, aby do zorného pole dostala dceru sedící kousek vedle ní v prostorném křesle.

„Spíš ty mně," věděla, že to Carolin nemyslela tak ostře, jako to vyznělo. Přesto pocítila mírné bodnutí lítosti. Hrály stejnou hru už několik let; vlastně celých sedmnáct dlouhých nekonečných let. Když se naučila Carolin prvním slůvkům, mířily k otázce na téma táta. Slíbila si, že jí jednou poví celou pravdu a nejspíš nastal správný čas. Dlužila to jemu i jí.

 

ooOoo

 

Hermiona nikdy nechtěla slídit, jen se jednoduše ocitla v  nesprávnou dobu na tom nesprávném místě. Nebo to bylo naopak a právě stála tam, kde stát měla? Zdravý rozum jí velel otočit se a nepoznána odejít, dokud ještě neslyšela přespříliš, jenže všechno ostatní v ní ji nutilo počkat do konce. Pro jednou odsunula racionální stránku své osobnosti stranou a poddala se smyslům. Tak se stalo, že byla nevítaným svědkem rozhovoru ředitele Brumbála a profesora Severuse Snapea. Zjistit v jeden moment, že máte ve škole špeha Temné strany a zároveň, že vaše jediná opora brzy zemře, s jedním pořádně zamává.

„Slečno Grangerová!" Nadechla se tak prudce, až jí zabolely plíce. Třeba je to poslední nádech v jejím krátkém životě, měla by si ho užít.

„Omlouvám se, pane…, já…, jen jsem…" netušila co říct na svou obhajobu, když tu vlastně slídila.

„Nechte toho koktání, než změním své mínění o vás," zastavil ji jednoduchou prostou větou bez ironických poznámek, do kterých často halil své proslovy. Opatrně za ním vešla do prostor důmyslně ukrytých za učebnou lektvarů; ředitel už tu dávno nebyl. Zvědavě očima přelétla několik přísad, o kterých se domnívala, že je v životě nespatří pro jejich vzácnost a exkluzivitu.

„Chápete, že to musím udělat?" ptal se jí nebo jen oznamoval konečný verdikt? Neucukla před nataženou hůlkou, ale nejspíš ji prozradily oči. Skrývat strach se učila celý život - příliš krátká doba, aby se stala mistrem.

„Zavázat k mlčenlivosti Neporušitelným slibem," protočil oči, stejně jako když se Nevillovi posledně roztekl kotlík pod rukama. „ Dovoluji si soudit, že pan Potter vás v této válce bude ještě potřebovat."

 

oOo

Jediný den, kdy se svět postavil naruby. Les rukou nad hlavou, jen její váhala. Stiskla hůlku pevněji a po vzoru ostatních vystřelila spršku jisker; poctu pro zemřelého. Nedokázala se dívat na nehybné tělo u svých nohou, proto se otočila k ještě stále doutnající hájence. Ve skutečnosti ji ani nezaregistrovala, dívala se někam mnohem dál. K místům, kde nejspíš je jejich bývalý profesor. Musí být tolik sám, opuštěn, když vykonal Brumbálův poslední tah ve hře o moc.

 

oOo

Hermiona nespala, jak se Harry domníval, když opouštěl obraný kruh kouzel rozmístěných kolem jejich stanu. Viděla i stříbřitou laň, proto ho nechala jít; moc dobře věděla, komu patří.

„Vím, že jste tady. Vždy jste tu byl," zašeptala do tmy.

„Odvážná jako správný Nebelvír. Nebo je to ženská všetečnost?" Jeden stín se oddělil od okolních a pomalu se z něj stal Snape.

„Opravdu musel ředitel zemřít?" Vyhrkla náhle otázku, která ji trápila už spoustu nocí.

„Byla jste u toho, Hermiono. Jeho vlastní pošetilost ho dostihla; umíral." Líbilo se jí, jak její jméno sklouzlo z tenkých rtů. Proniklo do její duše a zastínilo význam vyslovené věty.

„Proč vy? Nezasloužil jste si to," děkovala tmě, že zakryla její rozpaky.

„Nezasloužil jsem si to privilegium zabít milovaného ředitele?" z jeho hlasu cítila chlad, ale i smutek.

„Nezasloužil jste si to utrpení." Přistoupila těsně k němu a lehce se dotkla černé látky na předloktí, aby mu naznačila soucit.

„Přestaňte plýtvat svými emocemi, ještě budou potřeba," naznačil hlavou směr, odkud se začaly ozývat tiché kroky vracejícího se Harryho. Když svůj pohled opět stočila k profesorovi, už byl pryč.

 

oOo

Hermioně bilo srdce až v krku, ale nebyl čas, aby si dopřála odpočinek. Stanula před vchodem do ředitelny a bolestně si uvědomila, že nezná heslo. Několikrát nerozhodně přešlápla, než se rozhodla se sochou smlouvat. Nemusela se dlouho snažit, nejspíš v dobách ohrožení polevují všechna pravidla.

Málem upadla, jak se snažila předběhnout pohyblivé schody. Dosedla na ni nostalgie, ale dovolila si setrvat v jejím objetí jen pár vteřin. Věřila tomu, že jim Brumbal zanechal nějaké poselství, rady, stopy, prostě něco, co by jim v bitvě mohlo přidat body k dobru.

Prohledala pevný dubový stůl, ale našla na něm jen stopy po posledním řediteli. Profesor Snape; potřebovala by jeho nadhled.

„Co tu…" ozvalo se jí překvapeně za zády.

S napřaženou hůlkou hleděla do očí svému zhmotněnému přání.

„Severusi," hlesla a ani jeden se nepozastavil nad vyslovenou neformálností; ve válce není čas na etiketu. „Jste zraněný!" vykřikla, když zahlédla prosakávat temnou tekutinu skrz látku na jeho pravém rameni.

„To počká, teď mě poslouchejte," odbyl ji jedním mávnutím ruky, ale ona se nehodlala vzdát tak snadno.

„Nevyslechnu vás, dokud si to nenecháte ošetřit," založila ruce v bok a on nejspíš usoudil, že je stejně tvrdohlavá jako on.

„Vedle vitríny vzadu je lékárnička, snad v ní najdete vše potřebné," rezignoval a začal si sundávat kabát. Hermioně se zachvěly ruce. Nikdy si ani v nejdivočejším snu nepředstavovala, že zahlédne profesora bez oblečení a nyní měla zjistit, co se skrývá pod tuhou látkou. Než posbírala všechno, co by se mohlo hodit, zjistila, že už sedí v napůl stáhnuté košili. Ošklivá rozšklebená rána na rameni přitáhla veškerou její pozornost, na obdivování bledé kůže jí mnoho nezbylo.

„Brzy vše skončí, Hermiono, jste na to připraveni?" jeho hlas proťal náhle vzniklé přátelské ticho.

„Objevili jsme už skoro všechny viteály…" zarazil ji dlouhými prsty na její drobné dlani, která právě obvazovala v rychlosti zaléčené zranění.

„O tom nejpodstatnějším nevíte," čekala by, že jeho ruce budou studit, ale byly příjemně teplé a hladké. „Kdybych zklamal, slibte, že to předáte Potterovi," vtiskl jí drobnou lahvičku se třpytícími se proužky uvnitř. Jejich prsty se opět rozpletly. Už nebylo proč otálet, začal se oblékat a přitom ji nasměroval do tajemné komnaty pro zuby baziliška. Přesněji poslal ji tam poté, co jí pořádně vynadal, že ztratili Godrikův meč, který tolik let s ředitelem opatrovali.

„Počkej," zarazila ho, když se natahoval pro kabátec. Toužila ještě jednou okusit hebkost jeho pokožky.

„Co to…," rozechvělé prsty rozepínající řadu bílých knoflíku ho celkem překvapily.

„Ššš," přejela mi ukazováčkem po rtech a děkovala Merlinovi, že jí dovolil natolik vyrůst, aby nemusela žebrat o polibek. To by jí v tuto chvíli přišlo ponižující.

„Není vhodná doba." Přitáhl si ji do náruče.

„Nemusí být lepší," zahodila zábrany a oddala se muži, který ji už dlouho přitahoval i děsil zároveň.

 

ooOoo

 

„Chceš mi říct…?" Carolin nechala větu vyznít do ztracena, sama pohlcená příběhem, který si právě vyslechla.

„Přesně tak," přisvědčila Hermiona. „Severus ten den v Chroptící chýši nezemřel. Až mnohem později, obklopen pár lidmi, kteří ho měli možnost skutečně poznat. Přestože jsem zažila ještě mnoho krásných chvil v jeho společnosti, a přestože byl očištěn, nikdy nechtěl, abychom s ním byly spojovány. Toužil ti dát život nezatížený svým jménem." Pohladila dceru po ruce. Tušila, že přemýšlí, zda svého otce nenávidět anebo milovat.

„Vzhledem se podobáš mně, ale z něj máš mnohem víc. Stejný pohled na svět, stejné opovržení neschopností, stejná gesta, dokonce i ta drobná vráska kolem úst, když se usmíváš, je jeho," pokývala hlavou Hermiona.

 

oOo

Hermioně se té noci spalo dobře. Věděla, že ten drobný vánek na tváři v sobě skrývá velké množství lásky. Stále na ně dohlíží, i když už dávno našel svůj klid jinde.

 

02.03.2013 09:01:15
Chavelierka
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one