.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     
eluško, prosím tě, až za mnou zase pošleš múzu, řekní jí laskavě, aby si vybrala vhodnější čas, nejlépe až budu u počítače ;)

K dnešnímu svátku, dráhá Eliško, ti společně s celou naší skupinou přeji hodně šťastných dní, jen samé zdraví a jednu nehynoucí lásku.

Děkuji, všem kteří se na dárečku podíleli. Nadin, za odbornou konzultaci, Saře za předělání obrázku, wixie za podporu a důvěru a elu, protože je mi jasné, že si to bude stejně chtít ještě opravit :D

Sluneční paprsky ji lechtaly na tváři, příjemně nevtíravě ji nutily otevřít oči, ale jí se prostě nechtělo vstávat. Podřimovat na měkké posteli, zasypaná horou polštářů, byl luxus, který si nemůže dopřát každý den. S blaženým výrazem na tváři se zavrtěla, aby našla pohodlnější pozici, i když i ta předchozí jí vlastně vyhovovala.

Ucítila nenápadné zašimrání na odhaleném rameni. Usmála se ještě o kousek víc a nastavila krk laskajícím rtům.

„Au!“ vyjekla podrážděně, když se něžnosti změnily na ostré kousnutí.

Hermiona prudce otočila hlavou, čímž zahnala krysu, která si troufla zkoušet, zda už je dostatečně bezbranná, aby se stala krmením pro místní obyvatele. Krysa sice zalezla do nejbližšího tmavého kouta, ale i tak jasně svítící červené oči prozrazovaly její přítomnost i dychtivost, s jakou by se na ni nejraději znovu vrhla.

Snažila se zhluboka nadechnout, jenže nedokázala přinutit hrudník nadzvednout se víc než jen o nepatrný kousek. Kousek, který k přežití zatím stačil.

Očima přešla po tmavých koutech skrývajících roztodivná stvoření, po sutinách spadlého stropu, po trámech, které ho doposud držely, aby odhalila trpkou skutečnost. Rozhodně neodpočívala v prostorném osvětleném pokoji s čistou voňavou postelí a zásobou nadýchaného prádla, jak se jí zdálo, než ji ta krvelačná bestie vyrušila. Ležela uvězněná pod zlomeným trámem na špinavé podlaze, v odporné zapáchající díře plné krys, pavouků a jiné další zatím neobjevené havěti.

 

Perfektní ukázka samostatnosti, příště, až bude chtít pro změnu dokázat svůj orientační smysl, skončí místo v Londýně v Himalájích.  Do sklepa Siriusova domu se rozhodla jít sama a nikomu nic neříct, přestože věděla, že tahle část domu je dlouhodobě neudržovaná. Nikdo nevěděl, kde je. V hlavě jí tepalo od prudkého pohybu, kterým se snažila zbavit ostrých zubů zadírajících se jí do masa, levou nohu ani necítila a lepkavá teplá tekutina na spánku byla nejspíš krev.

„Sakra,“ zanaříkala sotva slyšitelně nad svým nešťastným osudem. Prach, který nešetrně rozvířila, začal dráždit na plících a přestože jí kašlání činilo neuvěřitelné potíže, nedokázala se mu ubránit. Připadala si, jako by jí někdo trhal hrudník na kousky, které nedbale skládal zpět. Slza zoufalství, kanoucí zpod zavřených víček, jí na ušmudlané tváři vytvářela klikatou stezku.

„Jedna krysa vás dožene k slzám? Jsem zvědav, co si počnete s celým hejnem,“ probral ji ostrý hlas ze začínajícího zoufalství.

„Pane profesore,“ vydechla úlevou, když poznala osobu, které hlas patří. Víc ze sebe ani nezvládla momentálně dostat, aniž by jí opět nepřepadla nutkavá potřeba kašle. Nechápala sice, jak ji tu mohl najít, ale nehodlala nad tím přemýšlet, dokud se nedostane do bezpečí.

„Ještě začněte vrtět ocáskem a hodím vám aport.“ Dotyční se posadil proti ní na část sesypaného stropu. U Merlina, proč ten chlap nic nedělá? Kdyby ho mohla pohledem popohnat, už by se dávno snažil najít řešení, jenže momentálně jí zbývalo jen čekat, až se on sám odhodlá k činu.

„Musíte mi pomoct,“ prodrala s námahou slova přes rozpraskané rty, když ji chvíle plná nicnedělání přišla přeci jen příliš dlouhá.

„A na to, že musím, jste přišla jak?“ ušklíbnul se jejímu zoufalému pohledu, který po jeho slovech následoval. Začínala být zmatenější slovo od slova.

„To je přeci jasné. Já jsem zraněná, sama si nepomohu. Vy jste mě našel, očekává se, že uděláte vše, abyste mě dostal do bezpečí,“ poslední slova už pronášela skoro bez dechu. Prohlížela si muže, který si klidně přehodil nohu přes nohu, a čekala na reakci. Její nyní značně pochroumaná hlava nedokázala vyhodnotit situaci jinak než jako zmatenou.

„Vždy mě fascinovala vaše touha ve všem najít logiku. Co třeba jednou přijmout některé věci takové, jaké jsou?“ Hermiona zaskřípala zuby. Absolutní lhostejnost, která z něj čišela, jí lezla na nervy. Pravděpodobně už dlouho nevydrží být plně při smyslech, upadne opět do bezvědomí, a kdo ví, jestli se z něj probudí. Jenže on si místo snahy o její vyproštění pohodlně sedí jako u zajímavého divadelního představení. Možná by mu mohla hru trochu zpestřit dávivým kašlem případně další krvácející ranou.

Pár minut si dala na rozmyšlenou, než jí došla jeho slova. „Jistě, že mně to nedošlo hned. Přišel jste si vychutnat, jak umírám a pak jen prostě oznámíte, že jste mě nenašel včas. Jednou Zmijozel, vždycky Zmijozel.“

„Lepší urážku byste vymyslet nedokázala anebo na to, co nenajdete v knížkách, sama nepřijdete?“ Jeho nenucenost a absolutní klid jí přiváděl do varu.

„Nejspíš mám otřes mozku, zlomenou ruku, a jestli jsem měla štěstí, obešla jsem se bez vnitřního zranění,“ vrčela podrážděně, až se z vydané energie zadýchala a opět dávivě rozkašlala. „V tomhle stavu se velmi špatně konverzuje,“ zasípala, když se jí trochu vrátil hlas.

„Zajímavý popis zranění od někoho, kdo tvrdí, že se vyzná v léčitelství. Měla byste přehodnotit rozsah svých znalostí,“ absolutně ignoroval její snahu donutit ho k záchranné akci. „Nekoukejte na mě tak vyděšeně. Chci jen, abyste mi předvedla, co opravdu z léčitelství umíte,“ pokračoval, když si všiml jejího absolutně překvapeného pohledu. Co čekal, že mu řekne?

„Jestli jste si nevšiml, jsem uvězněná pod sutinami, těžko se prohlédnu,“ zakňourala už spíš zoufale než nazlobeně.

„Hlavou hýbat můžete a některé symptomy nepotřebujete vidět, když je sama cítíte,“ zkoumal si upravené nehty a jí nevěnoval nejmenší pozornost. Hermioně docházela trpělivost.

„Na několik minut jsem ztratila vědomí, bolí mě hlava, řekla bych, že mám otřes mozku. Neustále musím kašlat, ale tlak na prsou mi to příliš neulehčuje, takže nejspíš zlomené nějaké žebro tlačí na plíci. Levou ruku a nohu vůbec necítím, buď jsou zlomené, nebo mám někde poraněnou míchu,“ zakončila výčet odporným kašlem, který ji na rtech zanechal pár kapek krve. Pokud jste uvězněni s maniakem, prostě se raději podvolíte jeho hře.

„To už znělo lépe, i když stále jsem na pochybách. Každopádně tahle krysa, která se chystá povečeřet váš palec, nám prozradí, jak je to s vaší nohou,“ zadíval se kamsi za trám, kde tušila, že má odhalené chodidlo.

„Ne!“ Při představě, jak jí ta odporná šedá potvora okusuje maso z nohy, sebou bolestivě škubla.

„Vida, zlomenina to nebude,“ pokrčil lhostejně rameny.

Hermiona slabě zanaříkala, než se zarazila. Něco jí tu nesedělo.

„Jak jste se sem dostal?“ natočila hlavu, aby mu mohla pohlédnout do očí. Šero jeho obličej skrylo, přesto si všimla, jak se ušklíbl.

„Zajímavá otázka. Tak jako vy rozhodně ne.“ Jistě, mohlo ji to napadnout už dřív. Už jednou ji spletly halucinace, proč by si její poraněná mysl nedokázala představit i skutečnou osobu?

„Zmizte! Vypadněte!“ rozkřičela se ze zoufalství nad neutěšenou situací. Najednou měla dost všech urážek, když má tuhle pouť skončit, rozhodně nechce mít po boku, někoho kdo jí neustále dokazuje, jaký je břídil.

Ač se jí to zdálo nemožné, profesor se opravdu zvedl a zmizel kdesi mezi stíny.

 

Minuty se vlekly a Hermiona začínala rozebírat svůj život. Vzpomínala, kdy poprvé vzala hůlku do rukou. Tolik ji to zasáhlo, že celý den nemluvila o ničem jiném, až jí musela mamka hůlku zamknout do nočního stolku. Vybavovala si, jak potkala Rona a Harryho, přišli jí strašně dětinští a hloupí. Kdo by řekl, že se stanou nerozlučnými přáteli? Bradavice, druhý domov, pro který by žila. Pomalu zmapovala krátkou etapu svého života, a když už nebylo na co vzpomínat, zjistila, že jí samota děsí.

„Profesore? Severusi, jste tu někde?“ nikdy dřív by si nepomyslela, že jí bude jeho ‚milá‘ společnost chybět.

„Nepamatuji si, že bych vám kdy dovolil oslovovat mě jménem.“ Nesmírně se jí ulevilo, že se vrátil. Pár minut hledala vhodná témata k rozhovoru, než to vzdala a prostě plácla první věc, která ji napadla.

„Proč jste mi vlastně dal za tu esej o výtažku z Peliňku D+, když jste v ní nenašel chyby?“

„Třeba proto, že jsem chtěl.“ Odstranil si neexistující smítko z ramene. „Nebo možná proto, že jste se pak snažila mi dokázat, že máte na víc,“ dodal, když se mu chystala opět oponovat. Pomalu jí přes stoupající bolest hlavy docházel význam jeho slov. Možná by se i zasmála, kdyby si tím nepřivodila další záchvat kašle.

„Umírám, že ano?“ vydechla po další dlouhé odmlce, kdy přemýšlela, jak dlouho už tu může takhle ležet.

„Já mám být jako anděl, který vás převede na druhou stranu? Chápu, že s tím vrabčím hnízdem na hlavě se vám špatně přemýšlí, ale až takový nesmysl by nedokázal vyprodukovat snad ani Longbottom.“ Zadíval se na ni, jako by právě zešílela.

„V mém stavu je smrt jen pravděpodobným vyvrcholením,“ pokrčila by rameny, kdyby jí to její stav dovolil.

„Používejte tu věc na krku k trochu plnohodnotnějším účelům, než je vymýšlení pohádek o tunelu se světlem na konci!“ odfrkl si nad jejími dedukcemi, čímž jí dal jasně najevo, co si o nich myslí.

 

 „Hermiono, Hermiono, jsi tam?“ Harry? To není možné, další halucinaci už neunese. Pootočila hlavou, aby se zaposlouchala do známého hlasu, opravdu by ji tu mohl najít?

„Už jsem viděl příliš zmařených životů, než abych připustil další,“ odsunul jí pár pramínků z očí. Zamrkala překvapením, sny přeci nedokáží pohladit.

„Aaaaa,“ zanaříkala, když jí nešetrně stiskl vykloubené rameno – zranění o kterém dosud nevěděla.

„Je tam dole,“ zaslechla ještě, než omdlela.

 

Hermiona se probudila ve své posteli, s obkladem na čele a celým Fenixovým řádem okolo sebe.

„Příště nám musíš dát vědět, kam jdeš. Hledali jsme tě celý den,“ vyčítal jí Harry, který se posadil k ní na postel a objal ji, jako by právě unikla smrti. Unikla.

Nedokážu si představit, jak jste tam mohla tak dlouho vydržet,“ mumlala si spíš pro sebe madam Pomfreyová. „Skoro to vypadá, jako by vás tam něco drželo naživu.“ Nechápavě kroutila hlavou při provádění diagnostických kouzel.

Něco? Možná někdo.

 

„Zatoulané štěně se konečně vrátilo domů?“ vytrhl ji povědomý hlas z pozorování bílého stropu a přehrávání nedávné události.

„Pane profesore,“ netušila, zda to byl pozdrav, nebo jen překvapené vydechnutí z toho, že ho opět vidí. Tentokrát si byla jistá, že je živý. Prošel kolem jejího lůžka, aby na stůl, který madam Pomfreyová používala jako pracovní, položil pár lektvarů a chystal se zase odejít.

„Pane profesore, počkejte,“ ani nevěděla, proč ho vlastně zastavila. Nemůže se ho zeptat, jestli se jí zdál, nebo zda s ní skutečně strávil pár hodin ve sklepě. Nejspíš by se jí vysmál a poslal někoho, aby zkontroloval její duševní stav.

„Proč jste mi vlastně dal za tu esej o výtažku z Peliňku D+, když jste v ní nenašel chyby?“ vydechla první, co jí napadlo a neznělo jako bezduché blábolení, přesto jí to náhle znělo jako hloupá otázka.

„Vy přeci odpověď znáte.“ Pootočil s úšklebkem hlavu, než za sebou zavřel dveře.

05.10.2011 12:39:52
nadin
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one