.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     
První osobou na mé cestě světem autorek FF HP byla Wixie. Osoba, které si velmi vážím, nejen pro tvůrčí schopnosti, ale i pro tu člověčí stránku. Chtěla bych Ti dnes za vše poděkovat a popřát, abys strávila ještě hodně krásných chvil nad povídkama (ať už se rozhodneš opět psát, nebo jen číst), nezdolné zdraví, šťastné okamžiky střídající se jen s těmi ještě hezčími a pak lásku a přátelství po tvém boku.
Nádherné narozeniny.

Ps.: žádný konec není definitivní...

Rozeznávám

(písničku, kterou jsem si půjčila, napsal Michal Horáček a nazpíval Richard Müller)

 

Severus Snape dnes přišel na snídani později, než bývalo jeho zvykem. Příprava přísad na další hodinu lektvarů ho zdržela o něco déle, než předpokládal. Svou rozevlátou chůzí se dostal ke svému místu, kde si automaticky přitáhl konvici s kouřící kávou. Nasadil neutrální výraz a při přežvykování toho, co dnes skřítkové přichystali – nikdy se příliš nezajímal, co má na talíři, pokud to bylo poživatelné – se pomalu rozhlédl po přeplněné hučící hodovní síni. Připadal si jako zavřený do včelího úlu, hejno trubců, houf dělnic a na vrcholku včelí královna (nebo spíš král) se svým přihlouplým úsměškem - sám Brumbál. Černé oči přešly pomalým obloukem kolem dokola místností, až se zastavily na Potterovi (obrýlené osině v zadnici). Zapáleně cosi vykládal – jistě něco naprosto stupidního – svému přitroublému přítelíčkovi Weasleymu. Nikdy nepochopí, jak mohl z celkem normální rodiny vzejít tenhle zrzavý výkyv od normálu, když sestra se zdála být opět v limitech normality. Už se chytal zaměřit svou - studentům výjimečně věnovanou - pozornost k jinému stolu. Takovému, který by mu tolik neubíral chuť k jídlu, když ji spatřil. Seděla kousek stranou od svých přátel – což bylo samo o sobě podivné. Hermiona Grangerová. Když, jako převážnou většinu času, nešmátrala rukou v povětří, zdála se být nepatrněji snesitelnější. V pravé ruce svírala rozevřenou knihu, jejíž nápis na tu vzdálenost nerozluštil, a levou nabírala na vidličku - dobrotivý Merline, jak někdo může míchat do ovesné kaše kandované ovoce? Jak někdo vůbec může jíst ovesnou kaši? Jak se zdá, ta holka vůbec neví, co jí. Pátravě si prohlédl svůj zajímavě naplněný talíř; jedna nula pro knihomolku.

 

Máš tucty známých, ale kdo tě zná,
máš vlastní píseň, kdo však ví, jak zní,
máš pocit, že jsi zakutálená,
jak drobná mince pod rohožkou dní.

Prasinky, vesnice ukrytá lesem a částečně hradem před ostatním kouzelnickým světem, jako by byla stvořená jen výhradně pro účely Bradavic. Rozjívení studenti běhající od jednoho zbytečného obchůdku k druhému a při tomto nepochopitelně stráveném času je musí hlídat trpící vyučující. Severus vytáhl zpoza kavárny madam  Pacinkové dvě do sebe nerozdělitelně zakousnuté osoby, později v nich rozpoznal Bonesovou a Boota. Mrzimor i Havraspár si o pár bodů odlehčili.

Vyhnal ty dvě okolní svět ignorující individua hrát si na jiné pískoviště a sám se vydal k madam Rosmertě na doušek silného povzbuzováku.

Dívčí vyjeknutí ho probralo z trudomyslnosti. Otočil se po zvuku, který ho tak hloupě vyrušil z oblíbené činnosti, přinášející mu nejednu vrásku (zajišťující hrozivý pohled) navíc.

Roztomile špulený zadeček ho přinutil změnit názory na ženskou populaci - od zbytečné se posunula k trpěné. Skoro by se opřel zády o nejbližší pevný bod a vychutnával si výhled, kdyby se nenarovnala. Spleť zoufale zamotaných, nemožno rozčesatelných vlasů opět spočinula na zádech. Knihy, které si slečna Všechny-štvu-přemírou-vědomostí zvedala se země, pečlivě urovnala v náručí, než se vydala dál svou cestou a profesora lektvarů nechala nepovšimnutého se zrádnými myšlenkami za sebou.


Já však rozeznávám zvuk chůze, co se odráží,
od výloh hlučných pasáží, tvou samotu, tvé závaží,
já vždy rozeznávám tvé boky, když jdeš ulicí,
tvé vlasy mezi pšenicí, tvou vůni mezi tisíci,
já vždy rozeznávám - hravě rozeznávám.

Stál dlaněmi opřený o kamenné zábradlí ve výklenku na chodbě s pohledem upřeným k zapadajícímu slunci, své nepřítomné myšlenky maskoval tím, že kontroluje studenty kolující dole na nádvoří. Jeho dálkami toulající se mysl zpět na zem vrátil protivně řezavě pisklavý hlas mladého pana hlupce Weasleyho. Míjeli ho šikmo přiléhající chodbou, ani si ho v zápalu rozhovoru nevšimli. Známé trio opět kuje pikle, měl by včas zakročit, ale dnes neměl dost sil na hloupou potyčku, a tak jen trpělivě čekal, než zmizí pod schodištěm.

Z útržků, které se k němu donesly, pochopil, že jim rozumná slečna Grangerová rozmlouvala nějakou výtržnost. Žel Merlinovi ji vždy odbyli absolutně nesmyslným argumentem. Nikdy asi nepochopí, proč se s nimi zahazuje.

 

Máš pravdu, ale kdo ti za ni dá,
máš hlavu plnou utajených snů,
máš podezření, že jsi vlastně zbytečná,
jak malá piha skrytá pohledům.

 

Po krvavém dýchánku pána Zla a naléhavé (naprosto nic nepřinášející) poradě řádu se cítil jak právě vymačkaný hrozen vína. Trocha jídla a dlouhý spánek se rovnaly nalezení ráje. Unaveně se opřel o rám dveří, dlouhý nádech a výdech, než se přesune ke krbu, aby se odletaxoval do Bradavic.

Slyšel ji sestupovat po schodech. Vyvinuté instinkty mu poskytly dost času, aby se dokázal narovnat do své plné výšky. Důstojnost - jedna z mála věcí, které mu ještě zbyly a i ta byla vlastně hrbatá, poznamenaná léty přetvářky.

Honila zrzavý chomáč chlupů, takže proběhla zády k němu, přesto by ji poznal i bez té neposlušné hřívy. Postupem času si zvykl potkávat ji i jinde než jen v učebně, všímat si chůze, pohybů, maličkostí.

Já však rozeznávám zvuk chůze, co se odráží,
od výloh hlučných pasáží, tvou samotu, tvé závaží,
já vždy rozeznávám tvé boky, když jdeš ulicí,
tvé vlasy mezi pšenicí, tvou vůni mezi tisíci,
já vždy rozeznávám - hravě rozeznávám.

 

Klečel s roztrženým hrdlem na dřevěné špinavé podlaze smířen s koncem stejně ušmudlaného života. Šmouhy tvořené chybami, které se nepromíjí, stejně jako tři nebezpečné kletby. Tělo ho přestávalo poslouchat, jen se sesunul bokem ke stěně, na které si nezaujatě svou pavučinu splétal malý pavouk. Už zavíral oči, když uslyšel slova vyvěrající z hrdel nepatřící na tuhle stranu bitevního pole. Pohled mu zavadil o jiný, jiskřivě zelený - oči ženy jeho dní. Nemožné, že by si pro něj smrt přišla s její tváří. Zaostřil na obroučky brýlí a mozek opět začal na pár minut pracovat.

Předal Potterovi poslední střípek skládanky zamíchané mistrem strategie Albusem Brumbálem.

Po odhalení svého nitra si připadal jako bez šatů a přesto mu už na ničem nezáleželo, jen chtěl, aby ten poslední pohled patřil právě jí. Té, co zrovna stála za Chlapcem-co-přežil. Té, co svírala bledou pihami posetou dlaň. Té, jejíž oříškové oči plné slz se na něj upíraly se zvláštním výrazem.

Máš svoje léta, právě jako já,
máš na čase jít už vlastním barvám vstříc,
má lásko nejsi, nejsi neviditelná,
já věřím, že ti budu moci říct.

Já vždy rozeznávám tvé boky, když jdeš ulicí,
tvé vlasy mezi pšenicí. Tvou vůni mezi tisíci.
já tě rozeznávám jak vlčí máky v osení,
jak prsten mezi dlážděním, tvá grácie se nemění.
Já to rozeznávám…

 

28.10.2015 21:07:44
nadin
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one