.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     

Wixie, přeju ti k tvému dnešnímu významnému datu, abys na cestě životem potkávala jen lidi, na které budeš ráda vzpomínat. Ať máš radost, o kterou se s těmito lidmi budeš moci dělit. Ať tě netrápí žádné smutky, i když na ně nebudeš sama. A v neposlední řadě ti přeju, zdrví, aby sis s těmito lidmi mohla všechny šťastné zážitky plně užít ;) Krásné narozeniny

(Sarušce děkuji za převedení obrázku z nepoužitelného na použitelný a elušce za nervy, které ztratila u betace povídky)

Proklatá věta

Jak ji jen mohli zase přemluvit pro své bláznivé eskapády? Není tomu ještě ani měsíc, co jí nemohli přijít na jméno. Nadávali jí… posmívali se… a najednou tu stojí a hlídá jim únikovou cestu. Zbláznila se. Rozhodně nemá v hlavě všechna kolečka na správném místě.

Vzdychla a opřela se o ledovou stěnu; měla si vzít teplejší svetr, když ji probudili. Hermiono, kam jsi jen dala mozek? Unaveně si protřela oči a zaposlouchala se. Tiché šustění zvěstovalo problémy. Spěšně se rozhlédla, ale nenalezla úkryt, který by mohla využít. Narovnala nahrbená záda a snažila se působit nenápadně. Zrovna jsem slyšela podezřelý zvuk… utekla mi kočka… nemohu spát… jdu za vámi… tvořila výmluvu za výmluvou, ale když proti ní stanul s otázkou v očích, zůstala němá.

 

Severus procházel zamyšleně chodbami. Měl rád samotu a klid, které mu nabízely. Často jimi chodil i mimo jeho hlídací směny. Vždy si mohl v hlavě urovnat rozlétané myšlenky. Nepotřeboval světlo. Jeho zrak si už natolik přivykl tmě, že dokázal rozpoznat obrysy na několik kroků od sebe. Našlapoval tiše a obezřetně, každý silnější hluk se velmi rozléhal a působil nepatřičně. Pohladil konečky prstů drsný povrch pod okenním parapetem, víc ho nezajímal.

Když půjde chodbou vlevo, je velká šance že narazí na Filche a jeho věrnou společnici, když rovně nejspíš načapá klimbající Minervu. Odbočil vpravo, kde nemělo hrozit žádné nebezpečí v podobě nočního rušitele. Tři schody… tajná chodba… brzy se přiblíží k Astronomické věži.

Stanul kousek od vyděšené slečny Grangerové.

Shlédl na ni povýšeně ze svých sto osmdesáti centimetrů. Čekal vysvětlení; nehodlal se rozčilovat, dnes měl službu jiný. Sledoval, jak zmateně hledá slova omluvy. Žádná stejně není dost.

„Jděte si lehnout, slečno Grangerová,“ zabručel bez známky dalšího zájmu. Počkal, dokud mu nezmizela z očí, a dál si vychutnával samotu noci.

 

 

Tolik nocí…tolik promarněných šancí…

Seděla tiše ve výklenku, kde naslouchala zvukům temnoty. Počká si. Ona umí čekat. Zahleděla se na tiché hvězdy. Počítala jednu po druhé, každou si důkladně prohlédla a pojmenovala novým jménem. Léta jí unikala mezi prsty stejně jako písek z rozbitých přesýpacích hodin.

Dospěla. Ron ani Harry neznal její tužby tak jako měsíc na černé obloze. Vzhlédla a setkala se s jeho vlídnou tváří. Tak jako každý večer mu pošeptala své přání. Dýchla na sklo před sebou a prstem do něj naznačila drobné iniciály. Palcem jim rychle vzala život. Párkrát rituál zopakovala.

Skousla si ret, očima sledovala Bradavické pozemky. Neviděla stromy… neviděla hájenku… neviděla jezero… jen jeho oči naplňovaly její myšlenky. Srdce si splašeně poskakovalo po žebrech.

 

Dobře, dobře, dobře. Neprokleje Brumbála, ale jen protože toho starého blázna svým způsobem respektuje. Hromy blesky, jak se jen dostal do téhle situace?

Zabalil se těsněji do svého pláště. Zima a vlhkost sklepení mu nedělá dobře, bude muset posílit vytápěcí kouzla. Těšil se na teplý čaj a vyhřátou postel.

Merline! Nadávat asi nemá cenu, pomyslel si, když zahlédl její siluetu proti oknu. Seděla zahloubaná natolik, že ho ani nevnímala. Schválně cestou k ní stoupl na uvolněnou dlaždici. Pod jeho krokem se zhoupla a hlasitě cvakla do ticha.

Dívka leknutím nadskočila a jen tak tak se udržela, aby nespadla na zem. Pobaveně sledoval, jak se snaží působit důstojně. Opatrné narovnávání sukně, kontrola účesu, červeň do šokem pobledlých tváří.

Ach ne. Zahleděl se do jejích očí. Tušil proč tu je, tady na jeho pravidelné trase. Nemůže ji za to trestat. Jeho také nikdo netrestal. Možná kdyby ano nenapáchal by tolik chyb…

„Jděte si lehnout, slečno Grangerová,“ zašeptal. Nechal ji, aby se vzpamatovala a s nepošpiněnou hrdostí odešla. Měkneš, zanadával si.

 

 

Tančila. Tolik se dnes bavila. Ještě cítila dech na své tváří, šeptaná vyznání jí rezonovala nervy až k srdci. Vznášela se. Zavěsila se do dalšího tanečníka, od kterého si nechala hladit ego.

Večer tak rychle utíkal. Nesledovala hodiny, nemusela. Dospělost je krásná, když se jedná o požitek. Poslední večer v Bradavicích musí skončit famózně. Dnes večer se nechala unést atmosférou a pocitem volnosti. Možná by se nezdráhala nechat si ukradnout polibek. Trvalý vztah zrovna neměla, mohla si dovolit motat hlavy. Například pan Jordan dnes nevypadá zle. Přitočila se blíž. Jemný nesmělý úsměv, krátký oční kontakt, kmit řasami a rychle stočit pohled jinam. Chytil se. Jeho pevné objetí ji konejšilo do rytmu valčíku.

 

Sledoval všudypřítomný rozjařený šum s narůstajícím odporem. Ukryt těžkým závěsem, zahalen naprosto vyhovující tmou, se plně utápěl ve svých zatrpklých náladách a soukromých myšlenkách. Pozornost mu vadila. Cítil se v příliš velké nebo příliš veselé společnosti zcela obnažený; jako po ztrátě záchranného kruhu. Děsit, odpuzovat - to bylo jeho poslání, v tom se vyžíval. Zamračeně si měřil usměvavé tváře, než našel jednu, na které se zdržel víc, než je pro něj důstojné. Dlouhé kudrnaté vlasy za ní vlály jako zajímavá vlečka. Změnila se od dob studia. Připustil, že ani on nezůstal stejný obávaný profesor.

Hodnotil její elegantní postavu, ladnost pohybů. Nenacházel chybu. Jen hlupák tolikrát odmítne příležitost. Mnohokrát za ním přišla s nesmělou nabídkou ukrytou v náznacích a on jen zarputile stál na svých, jednou pro vždy stanovených pravidlech.  

Dozrála, stala se z ní dospělá žena, která nepotřebuje idoly. Našla svou vnitřní krásu, rozkvetla. Dosáhla možnosti, najít si někoho, kdo ji nebude odrazovat.

„Jděte si lehnout, slečno Grangerová.“ Proklatá věta.

 

Bílé svatební šaty se zavlnily před zrcadlem. Záplava tylu, šifonu a hedvábí nádherně obepínala ladné křivky nevěsty. Dlouhé prsty s dokonale upravenými nehty uhladily nepatrné záhyby. Krémové lodičky, třpytivé šperky a ohromná kytice lilií dotvářely dokonalost. Nevěsta byla neskutečně nádherná.

Hermiona se cítila nesmírně šťastná, že si Ginny vybrala za družičku právě ji. Urovnala si výstřih, aby lidem, čekajících jejich příchod, neukázala víc, než je třeba.

Pan Weasley svou dceru dovedl Harrymu před oltář a ona zavěšena do Rona, ženichova svědka, je následovala. V očích ji pálily slzy. Boj se zlem ji unavil a smazal kdysi známou chuť krásných okamžiků. Učila se znovu přijímat štěstí. Jak jinak začít než svatbou a zjištěním, že láska a naděje ještě existují. Ron jí pevně stiskl dlaň, než ji pustil a zařadil se na své místo.

 

Veterán. Připadal si staře. Seděl v poslední řadě obklopen přeživšími z Bradavického sboru. Účastní se Potterovi svatby, Salazar ho nemá rád. Toužil se ukrýt do svého soukromého pekla, kde by si hojil rány, které si sám způsobil. Jistě, jeho psychika se mu stala úhlavním nepřítelem. Neničil si tělo, to utrpělo spoustu šrámů díky Voldemortovu řádění; bídačil si nitro. Když válka skončila, přestala ho jeho dvojrole zaměstnávat i krýt. Náhle musel být sám sebou. Sám, opuštěný, osamělý. Neužitečný.

Prskal by kolem sebe síru, ale už nebyl obávaný profesor, krutý Smrtijed. Stal se zlomeným mužem.

Jak nejrychleji mu to etiketa dovolovala, se ztratil přímo k baru. Hodlal se dnes opít, zapomenout.

„Prozradíte mi tajemství?“ poznal by ten hlas i potmě, měl možnost ho učit. Nevysloveně ho při hodině štval svými správnými odpověďmi a všetečnými otázkami. Zřejmě nehodlá přestat ani dnes. Rozhodl se ji ignorovat. Přitiskl první sklenici s alkoholem, na kterou narazil, ke rtům v úmyslu vymazat si myšlení.

„Máte raději blondýnky nebo proč se vám nelíbím?“

Hodlá ho utopit. Zemře potupnou smrtí ve sklence odporné kořalky poté, co vydržel příkoří boje světla a tmy.

„Jděte si lehnout, slečno Grangerová,“ zaúpěl popadaje dechu. „Zřejmě jste přebrala dřív než já,“ konstatoval suše, když se snažil potlačit nebezpečné chvění podél žaludku. Opravdu ho nejspíš poslechla, protože se otočila a odkráčela z místnosti.

Škoda. Můžeš si za to sám.

 

Spát! Unavuje ji, jak u něj stále platí za malou holku. Ten chlap musí být slepý anebo blázen. Nebo se mu vážně nelíbí? Jenže při závěrečné bitvě ji přikryl vlastním tělem, aby ji ochránil. Pohled, který jí tehdy věnoval, připomněl vše, co k němu cítila. Vzpomněla si na mrazení, vždy když se vyskytoval poblíž. Na auru, která ho obklopovala. Na splašenou rychlost svého srdce, když slyšela jeho hlas.

Nasála jeho lákavou vůni, ale než mu stihla byť jen poděkovat, zmizel ve vřavě okolo a ona se musela také zapojit. Místo ani čas rozhodně nebyli správné. Jenže od té doby už nedokázala myslet na jiného. Vkrádal se jí do představ noc co noc a často i přes den.

Tentokrát se mě tak lehce nezbavíš.

 

Dopotácel se ke dveřím, o které se znaveně zapřel dlaní. Tolik alkoholu v sobě a stále ho mozek nutil uvažovat jasně. Sice pod mlžným závojem, ale dost na to, aby si všechno pamatoval. I ten útrpný tanec s Molly. Jak se k té bláznivině dostal? Ach ano, kdyby nepřijal výzvu, nejspíš by se rozeběhl za roztomilým pozadím své studentky a skolil by ji někde na chodbě. Jak Snapeovské, ušklíbl se své zbabělosti. Zápolil se zámkem, hůlka zůstala uvnitř. Nedokázal si vybavit proč. Možná by mohl přespat na chodbě. Fuj. Rychle překonal bariéru dřeva, která ho dělila od pohodlné postele. Shodil hábit z ramen a zadíval se do plamenů, které před jeho příchodem zapálil pohotový skřítek, najatý jen pro dnešní slavnostní den.

„Dal sis na čas,“ překvapil ho za zády hebký šepot.

Prudce se otočil a děkoval prozřetelnosti, že si stihl odložit, jinak by si určitě svou divokou otočkou podpálit hábit.

Stála proti němu, spoře oděná Hermiona Grangerová, obkroužená světlem plamenů. Vyschlo mu v krku, nedokázal od ní odtrhnout zrak.

Ani nejdivočejší představy nedosahovaly skutečnosti po kotníky. Velmi rychle vystřízlivěl. Ta protivná věta se mu opět drala na jazyk.

„Domnívám se, že jsem vás poslal do postele,“ snažil se udržet si nadhled, když jí přehazoval svůj plášť přes ramena a snažil se nezírat přitom na obsah zajímavě vyplněné podprsenky.

„Neřekl‘s, do které,“ odpověděla mu nepřímou otázkou a zpříma mu pohlédla do očí.

Chystal se jí vysvětlit význam své věty, když mu přiložila ukazováček na rty.

„Pokud mě pošleš o pryč,“ rozepnula mu s kamennou tváří pár horních knoflíčků na košili, „zmizím ti tentokrát ze života navždy.“

Odstoupila a nechala mu prostor na rozmyšlenou.

„Jděte si lehnout, slečno Grangerová,“ vypustil nakonec z vyschlých úst.

Hermioně poklesla ramena, ale jak slíbila, zachumlala se do jeho pláště, aby mohla aspoň důstojně odejít.

Nečekaně ji chytil za loket a shlédl do jejích překvapených očí.

„Ale ke mně,“ zašeptal jí do ucha, než něžně polaskal její lalůček.

 

28.10.2015 21:15:38
nadin
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one