.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     
Takže jak je mým nevhodným zvykem - opět pozdě!. Na mou obhajobu nutno říct, že jakýsi odporný neřád si dovolil zaútočit a hodit na mě zákeřný moribundus, který mě na několik dní úplně odrovnal. Jasně, žádná omluva není dost velká a všechny výmluvy jsou navýsost hloupé. Přejděme tedy k věci.
Drahá nadin, přeji ti (značně opožděně, přesto však srdečně) všechno nejlepší k narozeninám. Ještě jednou těch krásných ... let, aby si tu s námi byla. Nejsem sice tou nejlepší kamarádkou, jakou bys mohla mít. Nejsem tu vždy, kdybych měla. Neumím najít ta správná slova. Ovšem jednou už jsem se nalepila, tak je těžké se mě zbavit. No dost o mě. 
Přinutila jsem Severuse, aby ti napsal přání. Někam záhadně zmizelo. Při pokusu požádat ho o nové, jsem přišla k několika popáleninám a ošklivé vyrážce. Prý si mám něco vymyslet. Hold je to chlapec samý vtip a šarm.
Zkusila jsem podobnou taktiku na Luciuse. Byl sice trochu přístupnější, nicméně přání nemám a je divné, jak se na mě lidé v Příčné dívají. Mám podezření, že vypustil do světa nějakou zákeřnou pomluvu. Asi si budeme muset promluvit.
Bude ti muset stačit jen můj malý skromný dáreček. Neb jít za dalšími lidmi mě trochu děsí. Raději to nechám na Vánoce - nebo možná na příští narozeniny...


S úctou Chave

 
Cena za volnost

Malý drobný ptáček usedl na parapet. Sledovala, jak si čistí pírka, než se zvedl a odletěl dál svou cestou. Na krátko zatoužila po stejné volnosti a pak tu hloupou myšlenku zahodila. Bláznivým nápadům odzvonilo, teď už se musí chovat dospěle – adekvátně k svému věku. Přes všechny přešlapy už dávno zahodila klíč ke studentské skříňce.
 
ooOoo
 
Ginevra Weasleyová každé ráno děkovala dnu, kdy se rozhodla osamostatnit. Milovala rodiče, ale jejich přehnaná péče ji dusila. Bránila roztáhnout křídla a popustit uzdu. Sama potřebovala zažít chybná rozhodnutí, aby se jim mohla v budoucnu vyvarovat.
Ta svoboda budit se do nového jitra v době, kterou si sama zvolí. Jít kdy chce, v čem chce a kam chce. Cítila se dokonale a volně.
Ginny se rozkošnicky protáhla a málem leknutím spadla z postele, protože se vedle ní cosi pohnulo. Záda si narazila o noční stolek a určitě zítra na rameni najde pěkně se barvící modřinu. Stočila pohled na druhou stranu postele a pod hromadou přikrývek, které nejspíš vedle sebe právě navrstvila při probouzení, se rýsovalo mužské tělo. Tělo, které začínala poznávat.
Spolu s poznáním se dostavily i vzpomínky. Tvrdošíjně se dožadovaly pozornosti. Samozřejmě některé zastřené a mlhavé, jiné zastrčené úplně vzadu. Přesto většina z nich končila někde u dveří jejího bytu. Dál už se vynořovaly jen krátké útržky plné nahoty a propletených těl.
Vyprostila nohy z prostěradla a rychle se ukryla do koupelny. Věděla, že se tu nemůže schovávat věčně, ale na získání kapky času je to dobré místo.
Osprchovala se, zapletla si vlasy a už celkem obstojně nalíčená, samozřejmě, aby vypadla zcela přirozeně, se vydala chystat snídani.
Hlava jí třeštila od ustavičného přemýšlení, jak jen se dostala do podobné šlamastiky a hlavně, jak se z ní vymotá. Ta druhá část byla podstatně důležitější a také podstatně náročnější na hledání řešení.
Netečně sledovala pomalu černající okraje omelety, aniž by jí došlo, že už takhle zničila čtyři pokusy o poživatelné jídlo.
Nedokázala se soustředit.
Z lednice na podruhé vyndala vajíčka - poprvé sáhla vedle a naskládala si na stůl mrkev. Když si uvědomila, co dělá, vrátila zeleninu zpět a pokusila se trochu víc myslet.
„Co to tu provádíš za orientální tance?“ sytý baryton jí rozklepal ruce, až se polila mlékem.
„Po ránu bývám trochu roztržitá,“ nasadila zářivý úsměv, aby na ní nic nepoznal. Ovšem při bližším prozkoumání šíleného nepořádku v kuchyni jí pomalu uvadal na rtech.
Zaměřila svou pozornost na spoře oděného muže. Černé kalhoty mu spadaly na úzké boky a rozevlátá košile odkrývala štíhlé tělo. Nasucho polkla. Opět jí hlavu zaplavily mihotavé okamžiky předešlé noci. Rozhodně si nemohla na nic stěžovat. Aspoň co dokázala posoudit.
„Nemusíš být nervózní z toho, co se stalo,“ jeho hlas zněl klidně a vyrovnaně.
Celý působil, jako by se v její kuchyni potkávali denně. Jen stál opřený o rám dveří a pozoroval ji.
Uvědomila si, jak spoře je oděná a příliš jí to na klidu nepřidalo. Na cudnost už bylo sice pozdě, ale jí právě začala fungovat ta část mozku silně poznamenaná matčinou výchovou.
„Já nejsem nervózní.“ Rozechvělými prsty se snažila udělat uzel na průsvitném župánku. Kdyby ho nechala volně, byl by rozdíl zanedbatelný, jenže potřebovala se cítit aspoň trochu ustrojená.
„Jistěže. Je přeci naprosto běžné, že se mi dva probouzíme nazí v jedné posteli,“ nadhodil kousavě.
Stačil mu jeden dlouhý krok, aby se ocitl před ní. Nikdy nelitovala, že má příliš malou kuchyň. Nyní by o trochu větší prostor uvítala. Začala ji zachvacovat panika.
Proč se nikdy nikde neučí, jak se zachovat, když ráno najdete v posteli nahého chlapa?
„Pořád ve mně vidíš svého profesora.“ Nebyla to otázka. Jednoduše vyslovil prostý a jasný fakt, vepsaný v jejím poděšeném obličeji.
Uvědomila si to také. Nešlo tu o nahotu ani o sex, jedno jak divoký a vášnivý, ale o to, s kým to všechno v noci sdílela.
Mírné zakroucení hlavou. Nechtěla se mu přiznat a sebe samu tím vrátila o několik let zpět na Bradavické pozemky, kde stejným způsobem zapírala své prohřešky.
„Obyčejně by ses při podobném tonu naježila jak divoká kočka, ale teď jen klopíš oči.“ Přestože jí právě teď vyčítal nedospělé chování, pohladil ji po tváři.
Měl naprostou pravdu. Běžně se vztekala a durdila i pro menší maličkosti. Prožili spolu pár úžasných hodin a on přesně věděl, jaká je. Co se v ní odehrává. Děsilo ji to.
„Já to chápu.“ Přejel jí palcem po spodním rtu. „Ozvi se, až se na to budeš cítit.“

 
ooOoo
 
Ozvi se. Ta věta jí prolétla hlavou milionkrát. Nespočetněkrát držela v ruce pergamen, ale vždy se v ní něco zlomilo a zas ho uklidila do šuplíku.
To ty jeho oči. Ježily se jí z nich chloupky na zátylku. Nikdy se neozvala.
Bylo to hloupé a dětinské, ale už je pozdě.
 
„Slečno Weaslleyová!“
Hrubý šťouchanec do žeber ji probral ze vzpomínek. Rychle se rozhlédla a uvědomila si, kde je. Urovnala si klopy na míru šitého saka a předstoupila před ostatní. Svou prezentaci si nacvičila dokonale. Znala ji nazpaměť. Byla by škoda promrhat čas strávený jejím pilováním.
Stejně tak, jako byla škoda, že nenašla nikdy odvahu napsat těch několik málo slov.

 
12.11.2016 17:28:50
Chavelierka
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one