.

Vitajte na stránkach plných fantázie a fikcie. A možno aj reality... Vaše, nadin a Chavelierka

Táto stránka sa dnešným dňom stáva iba archívom už napísaných niektorých poviedok. Nič nové sem už nepribudne. Lúči sa s Vami nadin

Poviedky a príspevky od Chavelierky Aktualizované Odkaz na najnovšiu kapitolu
Anketa  stále aktuální Dotaz  Dotaz2
Vánoční příběh  TU 26.12.2016 Kapitola 2
Dárek pro Wixie 28.1.2016 Dárek
 
     

Magie tří polibků

Drahá Wixie,

původně jsem ti k dnešnímu výjimečnému dni chtěla poslat Severuse v dárkovém balení, jenže při plnění zadaného úkolu nastalo pár komplikací. Prvně, když jsem svůj záměr přednesla dotyčnému, málem ho trefil infarkt. Po několika skleničkách a udobřovací taktice ala Chave už nekousal, ale bručel něco ohledně toho, že jsem si měla vybrat pro podobné šaškárny spíš Luciuse. Neměla jsem tak pěnit, ale někdo ho musel upozornit, že opravdu nestojíš o blond nafoukance. Tvůj dárek měl být přeci jedinečný a dle tvých přání ;-) Pravděpodobně to Malfoy zaslechl, poslední dobou přestal chodit na návštěvy.
Po důkladné promluvě (a několika donucovacích prostředcích) nakonec Severs svolil. Druhý zádrhel nastal, když zjistil, že ho plánuju ozdobit velkou mašli. Musela jsem mu schovat hůlku, jinak bych asi nevyvázla bez úhony. Pár týdnů to trvalo, ale přeci jen kývl i na stužku, kterou bude omotán - měla jsem ho dopředu upozornit, že je rudá, tolik by nevyváděl. Musíme si pořídit nový nábytek.
Domnívala jsem se, že nejtěžší mám za sebou. No když zjistil, že se má nasoukat do krabice a nechat odnést sovou, poslal mě.... ke Sv. Mungovi. Už nekřičí, ani nevrčí, on vlastně vůbec nemluví. Počkám další měsíc, třeba ho to přejde. 
Každopádně už to nestihnu v termínu, takže se, prosím, spokoj s povídkou;-)

Upozorňuju tě, že je v trochu pohádkovém stylu, takže absolutně zasypaná cukrem ;-) A navrch bez betace - v rekordním čase mi to nikdo neopravil :-D

Milá Wixie,
mezi námi čarodejnicemi, jsi ještě miminko, neb tě čeká ještě kolem sta radostných let. Přeju ti tedy, abys je prožila jen s úsměvem na rtech, plna síly, energie a zdraví, v náručí múzi a obklopena pravými přáteli ;-)

Krásné narozeniny.
Magie tří polibků

„Severusi, ty nás nevnímáš!“ rozčilovala se Minerva, když si všimla profesorovy rozevřené učebnice lektvarů, plnící se úhledným rukopisem.
„Až začnete mluvit o něčem důležitém, budu,“ zvedl na okamžik oči, ale pak se opět věnoval své práci.
„To tu taky nemusíš být,“ Minervě přeskočil hlas, jak neudržela nervy na uzdě.
„Díky za svolení,“ Severus se zvedl, knihu si strčil pod paží a elegantně odešel.
 
Hermiona sledovala vzdalující se záda v záplavě černé látky, což vlastně dělala posledních patnáct let neustále.
V jedenácti ho poznala, neskutečně se ho bála, ale zároveň obdivovala jeho vědomosti. Za další dva roky pochopila jeho zvláštní smysl pro humor a oblíbila si ho. V pubertě si začala všímat krom duše i těla. Nebyl princem z pohádky, ale jeho charisma vynahrazovalo vše. Nakonec, opět díky němu, skončila v Bradavicích jako profesorka Starodávných run.
 
Dostávala denně nabídky na zajímavá místa, od vědkyně po bystrozorku, ale ona ho potřebovala mít na blízku, takže každou odmítala se stejnou zarputilostí, s jakou kdysi hledala vitealy.
A ačkoli Molly už slyšela znít svatební zvony, ona musela Rona odmítnout. Nesnesla pomyšlení, že by se jí dotkl někdo jiný než temný mistr lektvarů.
 
Vrátila se myšlenkami do přítomnosti a snažila se poslouchat Minervu, jak vede diskuzi. Všechny věty šly mimo ní, nedokázala se soustředit. Sborovna bez něj působila náhle prázdně a zbytečně velká.
Neuměla být bez něj a zároveň neuměla být s ním. Když seděl poblíž, její tělo silně reagovalo a ona musela vnímat jeho přítomnost – jeho vůni, hlas, pohyby. Ty dlouhé štíhlé prsty by dokázala pozorovat hodiny.
 
 
Silný vítr jí cuchal vlasy, ale nevšímala si toho. Potřebovala si utřídit myšlenky, a kde jinde mohou její úvahy vzlétnout než na školních pozemcích? Na místě, kde louku zdobily krásné voňavé květiny a zároveň ji lemoval černý nebezpečný les. Na místě kde neexistují zdi. Na místě, kde se zázraky stávají skutečností. Právě tady poznala, že i zatvrzelá šprtka může poznat opravdové přátelství.
Zadívala se na klidnou hladinu Černého jezera a očím dovolila vyprázdnit nadbytečnou sůl nastřádanou za několik dní.
Už to dlouho nevydrží.
 
„Kde to jsem? Co tu dělám?“ Hermiona se zmateně rozhlížela po divoce vybarvené místnosti.
„To mi řekněte vy,“ ozvalo se z jednoho křesla nedaleko krbu.
„Přišla jsem pro lektvar,“ uvědomila si, že je přesně tam, kde má být. Slyšela o podobném místě spoustu báchorek, ale ani ve snu ji nenapadlo, že ho nakonec sama najde.
„Víte vůbec, jak funguje?“ hlas zněl spíš pobaveně, než tajemně, jak se na podobné situace sluší.
„Ano,“ odpověděla bez zdráhání.
„Opravdu?“ baculatá ruka dívce nabídla místo v druhém křesle.
„Přemění člověka trvale na zvíře.“ Jednoduché prosté řešení, všech problémů.
„To ano, ale jen toho, kdo v sobě má dost velkou zvířecí část. Ostatní se sice taky změní, ale nepřežijí. Malá zvířecí duše nesnese velkou lidskou, takže se jejich nitro jednoduše roztříští,“ boubelatá tvář jí věnovala roztomilý úsměv a Hermiona si mohla pořádně prohlédnout svého hostitele. Starší pán podobný na Albuse po řádné dávce domácích cukrátek z ní nespouštěl zvídavý pohled.
Hermiona zalapala po vzduchu nad novými informacemi.
„Stále ho chcete?“ vlídné oči se opět stočily k ohni.
„Ano,“ raději smrt, než to utrpení.
„Pak vám ho dám, ale mám podmínku, abych si ověřil vaše odhodlání,“ přes značně zavalitou postavu hbitě vyskočil na nohy.
„Mé slovo vám nestačí?“ nedokázala si představit, co by po ní mohl žádat a předem ji zachvátily obavy. Jenže nesměla by patřit do nebelvíru, aby ji první zádrhel zdolal.
„Slova nic neznamenají,“ pokrčil rameny a přivolal si na rameno velkého barevného papouška. „Hermiono, mohu vás tak oslovovat?“ aniž by si počkal na souhlas, pokračoval. „Když obdaříte onoho muže, pro kterého vaše srdce pláče, třemi na sobě nezávislými polibky a stále budete mít chuť na lektvar, budu tu na vás čekat.“
 
Stála opět na svažujícím se břehu s hradem za zády, iluze se rozplynuly stejně rychle, jako přišly. Poklepala hlavou, aby se zbavila všech zvláštních dojmů a mohla rozumně uvažovat. Stala se obětí přeludu nebo opravdu uzavřela neobvyklý obchod? Vrazila ruce hluboko do kapes odhodlaná vrátit se do školy a zapomenout na podivný sen, který ji přepadl za bílého dne. Prsty zavadila o hebký povrch něčeho, co dnes ráno v kapse rozhodně neměla. Vytáhla ruku, aby si mohla prohlédnout malé barevné peříčko.
Čekal ji těžký úkol. Políbit Severuse Snapea, přežít to, nevyvolat domněnky o pomatení mysli a to hned třikrát. Kdyby skočila z astronomické věže v domnění, že se tak naučí létat, vyšlo by to nastejno.
 
„Koho pak tu máme?“ Sametový hlas se špetkou podráždění v Hermioně roztočil drobný strojek, který ji šimral v podbřišku, nacpal vatu do krku a zároveň prudce rozproudil krev. Sedávala v tmavém výklenku skoro každý večer, dobře se jí tu přemýšlelo. Překvapivě se tohle místo nacházelo právě v té části hradu, kde by profesor Snape nejpravděpodobněji hledal nezodpovědné studenty na večerním dostaveníčku.
„Profesorka Grangerová?“ naprosto jasně dal protažením několika hlásek najevo, jak je zklamán, že našel zrovna ji.
„Vadila by vám má přítomnost?“ Postavila se vedle něj a nechala měsíc, aby osvětlil její postavu vycházející ze stínu.
„Chodba je veřejná, poslužte si,“ pokynul ji, aby se k němu připojila. Tiše stali s pohledem upřeným do noci a myšlenkami volně plynoucími různými směry. I on asi užíval podobná zákoutí k revizi vlastní mysli.
„Trápení?“ Tvářil se dál stejně netečně, ale otázka mezi nimi rozhodně visela ve vzduchu.
„Vlastně ano,“ připustila a zvědavě na něj pohlédla. Mírně stočil hlavu jejím směrem, jen natolik, aby se dostala do jeho zorného úhlu, když stále nepokračovala, věnoval jí plnou pozornost.
Musela se hodně vytáhnout na špičky, aby dokázala splnit svůj záměr. Přitiskla své rty na jeho s tichým „děkuji“. Nic neplánovala, ale když stáli samy pod rouškou tmy a jí se naskytla příležitost svést jednání na sílu měsíce, prostě podlehla.
 
 
Domnívala se, že dokáže naprosto přesně určit, jak náročné bude, se mu, po svém unáhleném polibku, podívat do očí. Pletla se.
On nedával ani náznakem najevo, co se předešlého večera událo, ale Hermioně se zdálo, že musí mít na čele vypáleno, políbila jsem Severuse Snapea.
Země se nezastavila, život šel dál. Zvykne si.
 
„Je nutné projít zásoby léčiv ve skladu madam Pomfreyové,“ nadhodila zcela nezávazně do šumu sborovny ředitelka.
„Ona je snad nesvéprávná?“ odpinkl nenápadně směřovaný úder profesor Snape.
„Ošetřovna praská ve švech po posledním famfrpálovém zápasu, budeš se muset angažovat. Vezmi si klidně někoho k ruce, třeba Hermionu,“ tohle už nebyla žádost, to jasně zářilo rozkazem.
Hermiona by raději uspořádala koncert mandragorám, než podobné galeje, ale pokud to bude znamenat pár hodin o samotě s ním, zdolá klidně i Tajemnou komnatu s Baziliškem.
„Grangerová, jdeme!“ Minerva protočila oči a nasadila nejpřísnější pedagogický pohled.
„Profesorko Grangerová, byla byste tak laskavá a doprovodila mě?“ Severus skoro plival kostky ledu ředitelčiným směrem a Hermiona začala uvažovat o novém zaměstnání.
 
„Hodláte na ten žebřík vylézt ještě dnes?“ Severus opravdu nebyl přátelsky naladěn.
„Proč si prostě jednotlivé sklenice nepřivoláme kouzlem?“ Hermiona starým ztrouchnivělým štaflím příliš nedůvěřovala, ač jí bylo jasné, že budou pojištěné kouzlem.
„Vy jste ve formulích nedávala pozor? Kouzlem si můžete přivolat jen konkrétní věc, a jelikož nemám nejmenší tušení, co Poppy v těch policích ukrývá, nezbývá vám než začít šplhat.“ Jednoduché prosté a nezvratné.
Necítila už záda od neustále se opakujícího pohybu nahoru a dolů, ale její společník asi pausu v plánu neměl.
„Pojďte dolů!“ jeho hlas už mírně změkl oproti ranním hodinám.
Otočila se s úmyslem opatrně se krok po kroku vrátit na zem. Stál tak těsně blízko a ona měla momentální výškovou převahu. Oči mu v počínajícím šeru a světle svíček příjemně zářily. Váhavě mu položila ruce na ramena, a když ihned neuskočil, sklonila se a vtiskla mu svůj druhý polibek.
 
Nebránil se, skoro polibek opětoval… Tvořila si iluze po několik večerů, ale Hermiona nebyla typ na stavbu vzdušných zámku. Její styl bylo držet se při zemi, takže zahnala všechny bludy růžových obláčků a opět se smířila s jeho přehlížením.
 
Skoro měsíc chodila v úvahách nad svou zoufalou situací. Potřebovala získat už jen jeden polibek, jenže čím víc se blížila k cíli, tím víc se jí vzdaloval. Nedokázala přijít na jediný rozumný způsob, jak přitisknout své rty na ty tvrdé nepoddajné patřící jedinému muži, s kterým by dokázala být šťastná.
„Ven!“ neslo se ozvěnou chodbou.
Těsně před ní se prudce otevřely dveře, jen taktak stihla uskočit. Ze třídy se začali valit vyděšení studenti a ona poznala, čí hodina právě neslavně skončila. Nechala odejít posledního žáka a opatrně nakoukla do učebny, aby zjistila, že našla prostor pro zoufalé činy. Profesor Snape seděl za katedrou a bez ohledu na jemný dým stoupající ze zbytků kotlíku, si klidně cosi zapisoval.
„Myslím, že jsem hodinu ukončil celkem jasně,“ ani nevzhlédl na nově příchozího.
Upoutal ho až zvuk dopadajících učebnic, které mu pustila na stůl. Jeho oči líně postupovaly od ležících svazků až k ní. Počkala si, až vzhlédne a pak jednoduše zaútočila na jeho mírně pootevřená ústa, jež se chystala jí vynadat.
„Plánujete se na mě nadále vrhat?“ vydechl, když ho propustila z polibku.
„Ne už ne. Omlouvám se,“ Hermiona sotva zadržovala vzlyky.
 
Hermiona seděla ve velké síni, v téhle době tu nikdo nebýval a ona tak měla klid pro svůj smutek. Složila hlavu na překřížené paže a nechala slzy volně téct.
„Názor jste nejspíš nezměnila?“ Hermiona náhle seděla v pohodlném křesle před krbem. V odpověď jen zavrtěla hlavou. „Cest je mnoho, rozhodnutí jen jedno,“ mužík se tentokrát neusmíval, jen vedle ní položil štíhlý tmavý flakonek.
Když se vrátila zpět do jídelny, vzpomínala na všechny přátele - Rona, Harryho, Ginny, Lunu dokonce i na Levanduli, která málem až zakopla, jak spěchala s Ronem k oltáři. Nechtěla je opustit, ale nesnesla tu věčnou tíhu. Oni snad pochopí, proč se rozhodla právě pro tento způsob útěchy.
 
Dlouhé prsty jí sevřely zápěstí právě v okamžiku, kdy se flakonek dotkl spodního rtu. Uplakané hnědé oči našly temnou hloubku černých dálek a vyslaly k nim velký otazník.
„Kdybyste mě nechala domluvit,“ nekompromisní síla mužské ruky ji vytáhla z křesla. Stali proti sobě v napodobenině groteskní taneční pozice, jak jí tlačil ruku dál od těla; od hrdla, které měl lektvar svlažit. „Zjistila byste, že tohle rozhodně potřebovat nebudete!“ Zamračil se na malou lahvičku, kterou jí jemně, ale obratně vykroutil z prstů. Chtěla něco namítnout, když její spása zmizela v kapse černého hábitu, jenže jí v tom zabránil štíhlý ukazováček na rtech.
„Ptal jsem se, zda se na mě plánujete ještě vrhat, abych vám oznámil, že nesnáším překvapení.“ Pokračoval ve svém proslovu s přísním výrazem a ona se zmohla jen na kývnutí.
„Rozumím,“ špitla do nastalé odmlky pro nádech. Nechtěla poslouchat kázání, toužila zmizet, propadnout se do horoucích pekel.
„Proto by bylo vhodné mě příště upozornit dopředu, aby si to mohly vychutnat obě strany.“ Hlava nedokázala pobrat význam jeho slov, ale srdce se vrhlo do šíleného tance, kterému udával rytmus palec lehce kroužící po bradě, tváři a nakonec na spodním rtu. 
26.01.2014 11:29:37
Chavelierka
.oOo.
Alan

Alan

Tieto stránky neboli vytvorené za účelom zisku.
Tvoríme ich pre radosť sebe a všetkým, ktorí zdieľajú naše nadšenie pre svet fantázie. Všetky postavy, ktoré stvorila J.K.Rowling, si nemienime v žiadnom prípade privlastňovať, patria len a len do jej vlastníctva.
Ach...

Ach...

Dátum založenia stránok - 18.04.2009
2570rjn[1].jpg



Name
Email
Comment
Or visit this link or this one